Studie představuje etnografickou analýzu postřekovského masopustu aplikovanou na Bachtinův teoretický rámec karnevalu. Na základě dlouhodobého zúčastněného pozorování (od roku 1998) a hloubkových narativních rozhovorů ukazuje, že masopust v Postřekově představuje trvale živou praxi, v níž se prolíná kontinuita tradice a schopnost adaptace na sociální, politické a technologické změny. Jsou mapovány místní maskové typologie, krojové praktiky, hudební doprovod a kruhové tance jako klíčové prvky performativity, které utvářejí kolektivní identitu a posilují horizontální vazby komunity. Bachtinovské kategorie ambivalence, groteskního realismu, karnevalového těla a „autorizované transgrese“ slouží k interpretaci rituálního zvratu norem, kolektivního smíchu a liminality; text přitom zdůrazňuje hranice idealizované představy úplného zrušení hierarchií v lokálním kontextu. Studie se rovněž věnuje resilienci tradice vůči politickým režimům a novým mediálním praktikám a dochází k závěru, že postřekovský masopust současně uchovává kulturní dědictví a funguje jako prostor kontinuální rekonstrukce komunitních vazeb.