Detailed Information on Publication Record

V roce 1603 se v Čechách usadil rakouský šlechtic Jan Bernard, svobodný pán z Fünfkirchen, který koupil od Jáchyma Španovského z Lisova panství Mladá Vožice a Šelmberk. Protože české zemské právo zakazovalo prodej deskových statků cizincům, musel Jan Bernard ještě před převzetím obou statků formálně nabýt českého obyvatelského práva (inkolátu). Cizincům uděloval toto právo zemský sněm, Jan Bernard ale z právního pohledu skutečným cizincem nebyl, neboť již dříve nabyl majetku ve Slezsku jako vedlejší zemi České koruny. Proto nemusel přijímací proceduru absolvovat, ale postačilo mu zpečetit tzv. reverz k zemi a vykonat přiznání před úřadem desk zemských. V roce 1617 požádal Jan Bernard, aby mu byl ze zemských desk poskytnut výpis intabulace jeho přiznání k zemi. V důsledku toho se zjistilo, že deskový registrátor Daniel Kryštof Chrudimský od něj sice přijal taxu za provedení vkladu tohoto přiznání, ve skutečnosti ho ale neprovedl. Svobodný pán z Fünfkirchen se tak musel přiznat znovu a větší zemský soud při této příležitosti formuloval nové, obecné usnesení o usazování obyvatel vedlejších korunních zemí v Čechách, které mělo do budoucna podobným nedopatřením předcházet. Toto usnesení sice směřovalo k deskovým úředníkům a nebylo tak v pravém slova smyslu právní, nýbrž pouze interní normou, přesto ale představovalo dosti zajímavý a závažný zásah do právní praxe, která se k právnímu institutu inkolátu vztahovala a na počátku 17. století byla předmětem poměrně intenzivního normativního zájmu zemských sněmů.