V originále
The paper deals with the problem of the execution of public administration by statutory cities in the Czech Republic, both self-government and state administration in delegated competence. At present, the most striking difference of statutory cities is their option (right) of further territorial division which is used by 7 of 25 existing statutory cities. The paper pays attention to the legislative regulation of the execution of state administration by both territorially divided and undivided cities. It analyses methods and criteria of territorial division and method how the competences are defined, both own and delegated, of city districts (boroughs), as they are specified in statutes of individual cities. In the event of territorially undivided statutory cities, our analysis shows that larger cities in particular adopt such structural measures using their own internal regulation that should at least partially substitute the non-existence of their territorial and administrative division (such as provisions of "city district committees" or "settlement committees"). At the same time such measures cannot provide a viable solution in the long-run.
Česky
Stať se zabývá problematikou výkonu správy statutárními městy, a to jak samosprávy, tak i státní správy v přenesené působnosti. Statutární města (včetně Prahy) vykonávají samosprávu pro více než třetinu a státní správu v přenesené působnosti pro více než dvě pětiny populace. Institut statutárních měst je součástí správy v českých zemích od r. 1850 a jeho funkce se v průběhu času výrazně měnila. V současnosti je nejvýraznější odlišností statutárních měst možnost (právo) dalšího územního členění, kterou využívá 7 z 25 současných statutárních měst. Stať věnuje pozornost legislativní úpravě výkonu správy jak územně členěnými tak i nečleněnými městy. Analyzuje způsoby a kritéria územního členění i způsob stanovení působností, jak vlastní, tak i přenesené, městských částí (obvodů), jak jsou vymezeny ve statutech jednotlivých měst. V případě statutárních měst územně nečleněných analýza ukazuje, že zejména větší z nich vlastními vnitřními předpisy přijímají taková strukturální opatření, která mají neexistenci územně-správních členění těchto měst alespoň částečně nahradit (např. ustavení „komisí městských částí“ nebo „osadních výborů“). Současně ukazuje, že tato opatření nemohou být dlouhodobým perspektivním řešením. Závěr stati konstatuje, že jedním z nutných předpokladů dalšího zkvalitnění správy statutárních měst je i zpřesnění legislativní úpravy jejich postavení, včetně určitého sjednocení terminologie.