V originále
Credit contract and lending contract represent to two related contract types regulated by the 2012 Czech Civil Code. Nevertheless, the lending contract differs from the credit con- tract in several aspects. Whereas the subject-matter of the credit contract can be only pro- vision of money, the subject-matter of the lending contract may include – beside lending of money – various other fungible goods. Credits are always interest-bearing, lending can be both interest-bearing or interest-free. The credit contract is a consensual contract which is formed already by its closing, whereas the lending contract is a real contract and is formed only by provision or delivery or of the goods provided to the lender (debtor). The aim of the paper is to analyse selected issues from the existing legislation, espe- cially the position of the contracting parties within the contractual types given. In the framework of the examination, we provide a comparison of the conceptual features of these closely related contract types from the point of view of the grantor. Also examined will be the space of contractual freedom provided by the legal rules and/or whether there are limits to this freedom, e.g. performance provided to consumers. Key role in the defined juxtaposition plays the circumstance that among the essentials of the credit contract (as opposed to the lending contract) plays the determination of the amount of the lending, both in quantity and currency. The amount to that the credit provider is obliged to grant funds may be agreed in the contract as a fixed amount or as a defined credit limit, credit framework etc. There is no principal difference between the specification of the credit as a credit limit or as a fixed amount – the beneficiary is in both cases entitled to decide on the amount to that the credit will be taken.
In Czech
Smlouva o úvěru a smlouva o zápůjčce představují dva typy související smluvní smlouvy, jež se řídí občanským zákoníkem z roku 2012. Nicméně úvěrové smlouvy se liší od smlouvách o zápůjčce v několika ohledech. Předmětem smlouvy o úvěru může být pouze poskytnutí peněžních prostředků, předmět zápůjčky může zahrnovat – vedle půjčení peněz – i jiné zastupitelné věci. Úvěr vždy přináší úroky, zápůjčka může být úročena nebo bezúročná. Smlouva o úvěru je konsensuální kontrakt, který vzniká již jeho uzavření, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvu a vznikne teprve poskytnutím či dodáním věci poskytnuté věřiteli dlužníkem. Cílem příspěvku je analyzovat vybrané problémy vyplývající ze stávající právní úpravy, zejména postavení smluvních stran v rámci obou smluvních typů. V rámci zkoumání komparujeme koncepční znaky těchto úzce souvisejících smluvních typů z hlediska poskytovatele úvěru, resp. zápůjčky. Též je zkoumán prostor smluvní svobody dle právní úpravy, resp. zákonné limity této svobody, např. Při poskytování plnění spotřebitelům. Klíčovou roli v specifikovaném srovnání hraje okolnost, že mezi podstatné náležitosti smlouvy o úvěru (na rozdíl od smlouvy o zápůjčce) patří určení výše úvěrů, v množství I měně. Částku, kterou je poskytovatel úvěru povinen poskytnout úvěrovanému, lze dohodnout ve smlouvě jako pevnou částku nebo jako definovaný úvěrový limit, úvěrový rámec atd. Neexistuje zásadní rozdíl oběma způsoby mezi specifikace úvěru --příjemce je v obou případech oprávněn zvolit částku, jež skutečně bude čerpat jako úvěr.