2 FÓRUM sociální politiky 6/2019
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
Úvod
České zákonné pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu a nemoci z povolání bylo po roce
1989 v Československu zavedeno jako provizorium
a v Česku vydrželo dodnes. Jen
intermezzem se ukázalo být přijetí zákona
o úrazovém pojištění zaměstnanců, který
měl vstoupit v platnost od roku 2008 s tím,
že „náhrady škody“ podle zákoníku práce
budou nahrazeny pojistnými dávkami úrazového
pojištění, poskytovanými Českou
správou sociálního zabezpečení. Účinnost
zákona byla tak dlouho odkládána, až nakonec
byl zákon zrušen v roce 2015.
Český systém provádění zákonného pojištění
zaměstnavatele za pracovní úrazy
a nemoci z povolání je světovou raritou,
protože dvě soukromé pojiš ovny jsou
pouze správci výběru pojistného, likvidace
pojistných událostí a vyplácení pojistných
plnění: tyto příjmy a výdaje každoročně
vyúčtovávají ministerstvu financí za
režijní poplatek, který původně činil 29,5
% a nyní činí 4 % z celkového objemu zákonného
pojistného v daném roce. Již několikrát
byla „na spadnutí“ privatizace tohoto
pojištění, která však neprošla, protože
by stát býval musel jednorázově uhradit
vytvoření rezervy na výplatu budoucích
pojistných plnění (rent) řádu až 50
mld. Kč. Nejen toto veřejné pojištění je
předmětem boje zájmových skupin o jeho
správu.
Tento příspěvek primárně nehledá „jedinou
správnou“ reformu zákonného pojištění
odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání.
Naopak vychází z toho, že existuje
několik sociálních modelů (welfare regimes),
které se typickým způsobem promítají
např. v penzijních systémech či
v systémech poskytování a financování
zdravotní péče. Rozlišujeme tak tři modely
podle Espinga-Andersena (1990) a přidáváme
k nim čtvrtý, neoliberální sociální
model, který se rozvinul v posledních desetiletích.
A tyto obecné sociální modely
aplikujeme do oblasti pracovních úrazů
a nemocí z povolání. Přitom vycházíme
z toho, že volba obecného sociálního modelu
je věcí typické veřejné volby. To nám
samozřejmě nebrání v objektivním hodnocení
aplikace jednotlivých sociálních
modelů u nás: vcelku i za jednotlivá odvětví
sociálního zabezpečení včetně dávek
při pracovních úrazech a nemocech z povolání.
Na základě těchto analýz lze pak
navrhovat i další postup na úseku zákonného
pojištění odpovědnosti za škodu při
pracovním úrazu a nemoci z povolání
u nás.
Liberální sociální úrazový model
Klasický liberální sociální systém nepovažoval
pracovní úrazy za výrazně specifickou
problematiku. I zde proto panoval
princip odpovědnosti za zavinění (tort system).
Tento systém však v 19. století i ve
Velké Británii selhal při odškodňování pracovních
úrazů, což bylo hlavním důvodem
pro vytvoření systému odpovědnosti za
výsledek (no-fault system) vedle systému
odpovědnosti za zavinění. Zákon z roku
1897 zavedl povinné omezené dávky vyplácené
zaměstnavatelem při pracovních
úrazech z nedbalosti. Bylo na zaměstnavatelích,
jak se pro tento případ pojistí.
Tento systém je považován za „pionýra
sociálního zabezpečení“ (pioneer of social
security), protože se stal předchůdcem
šíře pojatého sociálního systému. Základní
koncepce tohoto systému přetrvala ve
Velké Británii až do roku 1948, kdy odpovědnost
převzal stát (Lewis, 2012).
Sociální úrazové modely a české pojištění odpovědnosti
za pracovní úrazy a nemoci z povolání
Jaroslav Vostatek
Abstrakt
Provizorním řešením nekompatibility komunistického modelu náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání
s přechodem k tržní ekonomice po roce 1989 bylo zavedení zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při
pracovních úrazech s jeho outsourcingem do dvou soukromých pojiš oven. Volba sociálního modelu je sice věcí veřejné
volby, leč součástí těchto procesů je i intenzívní lobbing. Zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců z roku 2006 nenabyl
účinnosti také proto, že nepřinesl systémové řešení problému. Příspěvek formuluje a srovnává čtyři základní sociální úrazové
modely a dále také existující české systémy nemocenského, důchodového a zdravotního pojištění. Výsledkem analýz
je doporučení "rozpustit" pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání do společně
vybíraného pojistného na nemocenské a důchodové pojištění a dnešní úrazové dávky zčásti transformovat do zvýšených
výměr nemocenských a důchodových dávek a zčásti úrazové dávky zrušit.
Klíčová slova: sociální úrazové pojištění, pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, sociální modely,
české sociální zabezpečení, příspěvky na sociální zabezpečení
Abstract
A temporary arrangement aimed at resolving the incompatibility of the Communist model of workers' compensation for
work accidents and occupational illnesses with the transition to a market economy after 1989 involved the implementation
of statutory employer liability insurance for work accidents and occupational illnesses, outsourced to two private
insurance companies. The choice of a social model is a matter of public choice, but intensive lobbying also constitutes
part of these processes. The Worker's Compensation Insurance Act from 2006 did not come into force also due to
fact that it did not bring a systemic solution of the problem. The paper formulates and compares four basic social workers'
compensation models and furthermore the existing Czech sickness, pension and health insurance systems. The
analyses result in a recommendation to "dissolve" the statutory employer liability insurance premiums into a jointly collected
contribution for sickness and pension insurance, and partly to transform the current accident benefits into supplementary
sickness and pension benefits and partly to cancel them.
Keywords: social work injury insurance, liability insurance for work accidents and occupational illnesses, welfare regimes,
Czech social protection, social security contributions
Forum 6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 2
FÓRUM sociální politiky 6/2019 3
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
Za moderní verzi liberálního modelu lze
považovat systém relativně nízkých státních
univerzálních dávek, jak byly zkomponovány
Beveridgeovou komisí v roce 1942
a realizovány ve Velké Británii v roce 1948.
Výchozí tezí bylo jednotné schéma pracovní
neschopnosti a invalidity bez ohledu na
jejich příčinu. Protiargumentem byla důležitost
mnoha odvětví s vysokým rizikem
práce, výkon závislé činnosti na příkaz a určitá
možnost omezení odpovědnosti zaměstnavatele
na nedbalost (Lewis, 2012).
Samostatný, obecný invalidní důchod
v zásadě nebyl a není součástí britského
systému státních penzí. Po dobu pracovní
neschopnosti až 28 týdnů vyplácí zaměstnavatel
univerzální nemocenské (Statutory
Sick Pay), nyní ve výši 94,25 GBP týdně.
Alternativou je účast na zaměstnaneckém
systému nemocenského. V roce 2008 byla
zavedena časově navazující dávka zaměstnanosti
a podpory (Employment and Support
Allowance, ESA), určená i pro invalidy.
Od roku 2018 do roku 2022 je postupně
v jednotlivých regionech zaváděn nový
systém testovaných sociálních dávek Universal
Credit (UC) ve formě integrované
slevy na dani z příjmů, do něhož je začleňována
i ESA jako jeden ze 4 příplatků
k základní dávce UC, pod označením invalidní
složka (disability element).
Pokud zaměstnanec utrpí pracovní úraz,
tak má ve Velké Británii nárok na univerzální
úrazový invalidní důchod (Industrial
Injuries Disablement Benefit, IIDB), který je
součástí „národního pojištění“; plná výše
dávky (při 100% invaliditě) je nyní 179 GBP
týdně. Invalidita následkem pracovního
úrazu je odstupňována po 1 %, minimální
rozsah invalidity pro nárok na dávku je 14 %.
V případě plné invalidity a potřeby osobní
péče se vyplácejí dodatečné dávky dvojího
druhu: v případě potřeby denní péče Constant
Attendance Allowance (CAA, 4 stupně
dávky) a v případě potřeby trvalé stálé
péče Exceptionally Severe Disablement
Allowance. Pro srovnání: aktuální výše plného
státního starobního důchodu je
168,60 GBP týdně; úrazový invalidní důchod
je tak vyšší jen o 6,2 %!
Další odškodnění pracovního úrazu
může britský zaměstnanec dostat od zaměstnavatele.
Od roku 1972 je soukromý
sektor povinen mít sjednané pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele (EL). Toto pojištění
je obvykle spojeno s vysokými
soudními výlohami. Zavedení povinného
odpovědnostního pojištění pro případ
pracovního úrazu a nemoci z povolání lze
považovat za výraz nedostatečnosti univerzálních
dávek sociálního zabezpečení
v moderním liberálním sociálním modelu.
Křes ansko-demokratické sociální
úrazové modely
Křes ansko-demokratický sociální model
vychází z diferencované potřeby zabezpečení
jednotlivých sociálních skupin,
a vyús uje proto v segmentované odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
jednotlivých sociálních skupin. Nejznámějším
submodelem je zde sociální
úrazové pojištění jako jedno z (3−5) odvětví
sociálního pojištění zaměstnanců s určením
pro zaměstnance soukromých podniků
a odvětví. Zvláštností tohoto sociálního
úrazového pojištění je jeho věcné překrývání
s ostatními odvětvími sociálního
pojištění: úrazové pojištění poskytuje
zdravotní péči a dávky při pracovní neschopnosti,
invaliditě atd. následkem
úrazu či nemoci z povolání; vedle toho
bývá zdůrazňována jeho úloha při prevenci
pracovních úrazů a nemocí z povolání
a při rehabilitaci. Poskytovateli dávek jsou
vzájemnostní úrazové pojiš ovny (pokladny);
těch jsou dnes v Německu desítky (po
několikanásobných fúzích). Každý podnik
patří vždy k jedné úrazové pokladně. Veřejný
sektor v Německu má dnes stejné
dávky a náklady jsou uhrazovány z rozpočtu
instituce čili bez asistence sociálního
pojištění.
Více zracionalizovaný systém sociálního
pojištění má Rakousko: třemi odvětvími
sociálního pojištění jsou úrazové, nemocenské/zdravotní
a penzijní pojištění.
Rozhodujícím poskytovatelem sociálního
úrazového pojištění je Všeobecný ústav
úrazového pojištění (AUVA), toto pojištění
dále poskytují Ústav sociálního pojištění
pro OSVČ (SVS) a Pojiš ovna veřejných
zaměstnanců, železnic a hornictví
(BVAEB). Rakouské pojistné sociálního
úrazového pojištění činí 1,2 % ze mzdy do
výdělkového stropu 5220 EUR měsíčně.
Pojistné platí zaměstnavatelé. Pojistné se
neplatí za osoby starší 60 let. OSVČ platí
paušál 9,79 EUR měsíčně, s možností připojištění.
Za děti ve školkách, žáky a studenty
se pojistné neplatí s tím, že AUVA
k částečnému pokrytí dávek dostává peníze
od Vyrovnávacího fondu rodinných nákladů
(Familienlastenausgleichsfonds,
FLAF). Fond FLAF, spravovaný ministerstvem
financí, vyplácí zejména univerzální
přídavky na děti (prostřednictvím místních
finančních úřadů) a jeho hlavním
zdrojem je příspěvek placený zaměstnavatelem
s aktuální sazbou 3,9 % z mezd. Veškeré
pojistné příspěvky jsou od roku 2019
revidovány jednou institucí (Lohnabgabenprüfbehörde),
dalším krokem má být
zavedení jednotného pojistného příspěvku
vybíraného novou správou odvodů
z mezd (Lohnabgabenbehörde).
Přeměny rakouského sociálního pojištění
ukazují na vývojové tendence křes ansko-demokratického
sociálního modelu,
do nichž je plně zataženo i sociální úrazové
pojištění, především formou unifikace
sazby úrazového pojistného pro všechny
zaměstnance (bez ohledu na diferenciaci
rizika podle odvětví) a začleněním tohoto
pojistného do jednoho inkasního místa.
„Průřezové“ sociální úrazové pojištění
má smysl jen v případě, že poskytuje vyšší
dávky než příslušné „odvětvové“ (nemocenské,
důchodové) sociální pojištění,
popř. je poskytuje za mírnějších podmínek
(např. bez ohledu na dobu trvání pojištění).
V Německu zaměstnanec při každé
pracovní neschopnosti po dobu prvních 6
týdnů pobírá plnou mzdu - prostor pro
dávku úrazového pojištění je tudíž nulový.
Po 6 týdnech pracovní neschopnosti je
sazba úrazového nemocenského (Verletztengeld)
80 % hrubé mzdy, maximálně
však 100 % čisté mzdy. Navíc se (všechny)
dávky sociálního úrazového pojištění nezdaňují.
Sazba běžného nemocenského
(Krankengeld) je 70 % hrubé mzdy, maximálně
však 90 % čisté mzdy. Po úrazovém
nemocenském u pojištěnce případně následuje
úrazový důchod (Unfallrente),
který při 100 % invaliditě činí 2/3 průměrné
mzdy v posledním roce před úrazem.
Vyplácejí se též úrazové pozůstalostní důchody
(odvozené ze mzdy zemřelého)
a pohřebné.
V křes ansko-demokratickém sociálním
úrazovém modelu se uplatňuje odškodňování
podle občanského zákoníku jen v případě,
že zaměstnavatel přivodil pracovní
úraz úmyslně. Jen v tomto případě je tedy
nárok na bolestné (a náhradu za ztížení
společenského uplatnění).
Koncepce sociálního úrazového pojištění,
která je součástí křes ansko-demokratického
sociálního modelu, poskytuje
vyšší dávky nebo stejné dávky za jiných
výhodnějších podmínek, než je tomu v sociálním
nemocenském/zdravotním a důchodovém
pojištění. Snižování počtu úrazových
pokladen a jiných sociálních pojišoven
bývá dlouhodobým procesem.
Sociálně-demokratický sociální
úrazový model
Sociálně-demokratický sociální model
využívá především univerzální systém sociálního
zabezpečení, včetně zdravotní
péče. Patří k tomu i univerzální sazba pojistného
za pracovní úrazy a nemoci z povolání
(Švédsko: 0,2 % z mezd), vybíraného
od zaměstnavatelů en bloc s ostatním
pojistným; toto celkové pojistné je z ekonomického
hlediska považováno do značné
míry za daň.
Ve Švédsku jsou úrazové peněžité
dávky upraveny zákonem o pojištění pracovních
úrazů, systém spravuje Švédská
sociální pojiš ovna (spolu s dalšími peněžitými
dávkami, kromě důchodů). Po dobu
prvních 180 dnů pracovní neschopnosti
následkem pracovního úrazu či nemoci
z povolání se poskytuje běžné nemocenské
ve výši 80 % mzdy nejprve z prostředků
zaměstnavatele (první 2 týdny, karenční
doba 1 den) a poté z nemocenského pojištění.
Pak případně nastupují dávky
z univerzálního pojištění pracovních úrazů
Forum 6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 3
4 FÓRUM sociální politiky 6/2019
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
a nemocí z povolání (arbetsskadeförsäkringen):
dočasný invalidní důchod ve
výši běžného nemocenského a trvalý úrazový
invalidní důchod ve výši 100 % ušlého
výdělku. (Všechny pojistné dávky se
zdaňují.)
V případě smrti následkem pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání se vyplácí
pohřebné (univerzální dávka) a pozůstalostní
důchody, které vcelku nesmí převýšit
výši penze, na kterou by měl zemřelý
zaměstnanec nárok v době smrti. V rámci
pozůstalostních důchodů je nárok na sirotčí
důchod - na prvního sirotka ve výši
40 % trvalého úrazového invalidního důchodu,
na každého dalšího sirotka 20 %
téhož důchodu. Úrazovým pozůstalostním
důchodem může být i vdovský/vdovecký
důchod − pokud nejsou sirotci, tak se sazbou
45 % téhož důchodu, s jedním sirotkem
se sazbou 20 %. Úrazový
vdovský/vdovecký důchod je vyplácen po
dobu 12 měsíců, vyjma případ, kdy
vdova/vdovec pečuje o sirotka ve věku do
12 let. Úrazové pozůstalostní důchody
jsou tedy pojistnými dávkami, na rozdíl od
obecného sirotčího důchodu, který je dávkou
univerzální (SSA, 2018).
Příspěvky na sociální zabezpečení jsou
vybírány jako celek a jsou také využívány
jako nástroj obecné hospodářské a sociální
politiky, což rovněž přispívá k tomu, že
podle oficiálního výkladu jsou považovány
ze 60 % za daně (Skatteverket, 2016).
Součástí švédského systému odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
jsou zaměstnanecké systémy doplňkového
odpovědnostního pojištění trhu
práce (labour market no-fault liability insurance,
trygghetsförsäkringen), ujednávané
mezi zaměstnavatelskými a odborovými
svazy, z něhož jsou poskytovány
dávky typu bolestného, na něž je nárok
podle občanského zákoníku, nikoliv však
z výše uvedeného univerzálního pojištění
pracovních úrazů a nemocí z povolání
(Westerholm, 2011). Pojištění je patrně
poskytováno soukromým sektorem. Původním
účelem tohoto smluvního pojištění
byla náhrada škody podle občanského
zákoníku, včetně odpovědnosti za zavinění
(Strömbäck, 2001).
Sociálně-demokratickému sociálnímu
modelu jsou nejbližší univerzální pojistné
dávky při pracovních úrazech a nemocech
z povolání, úzce koordinované s dávkami
nemocenského a invalidního pojištění. Zaměstnanecké
systémy mohou tyto dávkové
systémy doplňovat. Pokud jsou obecné
(neúrazové) dávky vysoké, pak lze od speciálních
úrazových dávek upustit: k tomu
došlo v Nizozemí od roku 1967. Zaměstnavatelé
tam ze zákona vyplácejí po dobu
prvních 104 týdnů nemoci nebo invalidity
70 % mzdy. Podle většiny kolektivních
smluv ovšem platí zaměstnavatelé 100 %
mzdy po dobu prvních 52 týdnů nemoci
nebo invalidity (mnoho zaměstnavatelů riziko
pokrývá soukromým pojištěním).
Prostor pro speciální pojistné dávky při
pracovních úrazech a nemocech z povolání
je pak velmi malý.
Neoliberální sociální úrazový
model
Neoliberální teorie požaduje privatizaci
veřejných pojistných systémů sociálního
zabezpečení. Tím se má podstatně omezit
(údajně) inherentně neefektivní státní sociální
politika − ve srovnání s tržním systémem.
Úlohou státu − podle neoliberální
teorie − je vytvořit základní předpoklady
pro (efektivní) fungování trhu. Z toho vyplývá
orientace neoliberální politiky na
povinné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele
za škodu při pracovním úrazu
nebo nemoci z povolání, poskytované
soukromým sektorem.
S neoliberálním úrazovým systémem
se setkáme v USA. Pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání je tam
označováno jako workers' compensation
insurance (WCI). Většina států USA praktikuje
tento systém (pracovní úrazy a nemoci
z povolání jsou v USA v kompetenci
států; federace zde obsluhuje pouze své
zaměstnance). S výjimkou dvou z těchto
států mohou zaměstnavatelé požádat
o vyjmutí z tohoto povinného systému
s tím, že mají dostatek prostředků na
úhradu příslušných škod (samopojištění).
Předmětem smluvního ujednání bývají
spoluúčasti zaměstnavatele na úhradě
škody. Soukromé pojiš ovny s (příslušnou)
licencí v daném státě USA nemusí
vyhovět návrhu podniku na uzavření pojistné
smlouvy o tomto pojištění, příslušné
jednotlivé státy USA mívají pro tento
případ „nepojistitelnosti“ mechanismy
přidělení podniku-klienta − což může být
i vytvoření soupojištění. V některých státech
existuje pro tento účel speciální státní
fond (pojiš ovna). Povinné WCI není
pouze v Texasu. Některá odvětví (např.
bankovnictví a pojiš ovnictví) jsou z WCI
vyňata. Menšími výjimkami z povinnosti
pojištění jsou malí zaměstnavatelé a někteří
zaměstnanci např. v zemědělství
a v domácnostech (Baldwin a McLaren,
2016). Podle starších údajů je/byl vcelku
podíl soukromých pojiš oven na tomto
trhu v rámci celých USA asi 50 %, podíl
státních fondů asi 20 % a podíl samopojištění
asi 25 %.
Nejdůležitějším plněním z amerického
pojištění odškodňování zaměstnanců WCI
je úhrada nákladů zdravotní péče, poskytovaná
zaměstnancům v rozsahu 100 %, tj.
bez spoluúčasti - což je podstatný rozdíl
v pojistném krytí oproti tamnímu neoliberálnímu
zdravotnímu pojištění. Je zde
podstatný rozdíl také u náhrad ušlého výdělku,
kde se praktikují karenční doby (typicky
3−7 dní), které mohou být dodatečně
zrušeny v případě dlouhé hospitalizace
nebo dlouhodobé pracovní neschopnosti.
Náhradový poměr plnění a mzdy se
v jednotlivých státech USA liší; průměrná
hodnota je na úrovni dvou třetin hrubého
výdělku. Relativně nízký náhradový
poměr je vysvětlován jednak tím, že plnění
není zdaňováno jako příjem, a dále motivací
zaměstnance k nástupu do práce.
V jednotlivých státech USA bývají stanoveny
i minimální a maximální hodnoty plnění
v relaci k průměrné celostátní mzdě.
Pokud má zaměstnanec současně nárok
na úrazovou rentu a na invalidní důchod
z federálního systému Social Security Disability
Insurance (SSDI), tak celková výše
obou dávek nesmí překročit 80 % mzdy
před pracovním úrazem; ve většině států
se krátí úrazová renta. Ve většině států se
úrazová renta může vyplácet až do konce
života příjemce. Ve zbývajících státech je
výplata úrazové renty omezena věkem
nebo maximální dobou výplaty či celkovou
částkou výplat − např. s odůvodněním,
že jde o náhradu mzdy, a tedy po dosažení
určitého věku by příjemce stejně
nebyl výdělečně činný ani v případě, že by
nedošlo k pracovnímu úrazu či nemoci
z povolání.
Pozůstalostní důchod bývá vyplácen
manželce/manželovi a sirotkům zpravidla
ve výši úrazové renty, na kterou zemřelý
(by) měl nárok. Další vyplácenou dávkou
je pohřebné.
Pokud zaměstnanci v USA přijmou plnění
z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele
za škodu při pracovním úrazu nebo
nemoci z povolání, tak se vzdávají (případného)
nároku na plnění z titulu všeobecné
odpovědnosti zaměstnavatele za
zaviněnou škodu (tort liability). To bývá
často označováno jako mimořádně výhodná
dohoda (grand bargain) mezi zaměstnanci
a zaměstnavateli.
Celková plnění z pojištění v roce 2015
představovala v průměru 0,86 % mezd,
celkové náklady zaměstnavatelů byly přitom
1,32 % mezd (Szymendera, 2017).
Neoliberální systémy odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
jsou úsporné v množství a výši dávek, přitom
musí navazovat na systémy sociálního
zabezpečení v daném státě, což nemusí
být jednoduché a může to vést k vysoké
režii tohoto systému. Specifickým rysem
amerického systému je klíčový význam
zdravotní péče, což je dáno neoliberální
koncepcí základního systému poskytování
a financování zdravotní péče v USA.
Zásadní reformy sociálního úrazového
systému na území Česka
a Slovenska
Dávky při pracovních úrazech jsou
i u nás nejstarším druhem sociálního zabezpečení.
Na našem území bylo zavedeForum
6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 4
FÓRUM sociální politiky 6/2019 5
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
no sociální úrazové pojištění dělníků zákonem
od roku 1889, od roku 1932 bylo rozšířeno
o nemoci z povolání. Dělnické sociální
úrazové pojištění jako samostatné odvětví
sociálního pojištění relativně komplexně
pokrývalo riziko pracovního úrazu.
Celý tehdejší sociální úrazový systém zapadal
do křes ansko-demokratického sociálního
úrazového modelu. V roce 1948
bylo toto (segmentované) samostatné zabezpečení
při pracovních úrazech a nemocech
z povolání transformováno na zvýšení
příslušných dávek (téměř univerzálního)
národního důchodového a nemocenského
pojištění; z ekonomického hlediska
se jednalo o sociální úrazové připojištění.
V 50. letech se sociální pojištění stalo
„buržoazním přežitkem“. V rámci komunistické
transformace systému národního
pojištění a pracovního práva se u státních
podniků a institucí přešlo k začlenění
dávek při pracovních úrazech a nemocech
z povolání, nad rámec základního nemocenského
a důchodového zabezpečení, do
zákoníku práce. Přešlo se tak na systém
odpovědnosti socialistických organizací
za škodu při pracovních úrazech a nemocech
z povolání. Systém tzv. centrálního
plánovitého řízení umožnil zrušení těchto
dávek jako dávek pojistných. Pokud tehdejší
státní podnik či instituce nebyl schopen
uhradit nárokové dávky při pracovních
úrazech a nemocech z povolání, tak
nastupoval stát: třeba i v té podobě, že byl
patřičně „upraven“ státní plán a návazně
i finanční vztahy ke státnímu rozpočtu. Na
tytéž garance neměla nárok družstva,
a proto jim stát umožnil sjednat pojištění
odpovědnosti za škody při pracovních
úrazech a nemocech z povolání u Státní
pojiš ovny. V roce 1990 tak Česká státní
pojiš ovna měla portfolio smluv tohoto
pojištění družstevních organizací.
Pro komunistický režim bylo typické záměrné
zveličování úlohy jednoduché
práce, a to našlo svůj odraz i v odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
a v jeho vztahu k náhradám poskytovaným
při uplatnění principu odpovědnosti
za zavinění podle občanského zákoníku.
U náhrad podle zákoníku práce platil výhodnější
režim, ačkoliv obecná právnická
logika odškodňování je opačná − při aplikaci
principu odpovědnosti za zavinění
podle občanského zákoníku je plně oprávněné
poskytování odškodnění celé způsobené
konkrétní újmy. Naproti tomu při
aplikaci principu odpovědnosti za výsledek
se ve světě obvykle poskytuje užší paleta
dávek a dávky nemusí dosahovat plné
výše újmy. V podmínkách principu odpovědnosti
za výsledek dostane poškozený
obvykle méně, nemusí však prokazovat
zavinění druhé strany. Čili podstatně větší
jistota při nižších dávkách; při komunisticky
pojímaných sociálních jistotách však
toto rozlišení nehrálo žádnou roli a uvolnil
se tak prostor pro preferenci odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
před náhradou újmy podle občanského
zákoníku. Zvýhodnění spočívalo v širším
sortimentu náhrad a také ve vyšší výměře
některých dávek.
Komunistický sociální úrazový model
u nás v tomto ohledu přetrval dodnes.
Podle § 269 zákoníku práce je zaměstnavatel
povinen nahradit zaměstnanci škodu
nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním
úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková
újma vznikla při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Úrazovými dávkami jsou:
1. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti,
2. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti,
3. náhrada za bolest a ztížení společenského
uplatnění,
4. náhrada účelně vynaložených nákladů
spojených s léčením,
5. náhrada věcné škody,
6. náhrada přiměřených nákladů spojených
s pohřbem,
7. náhrada nákladů na výživu pozůsta-
lých,
8. jednorázové odškodnění pozůstalých.
Po roce 1989 pošlo k privatizaci naprosté
většiny státních podniků a již z tohoto
důvodu muselo dojít k nové úpravě
poskytování dávek při pracovních úrazech
a nemocech z povolání. Svým způsobem
nejjednodušším, rychlým řešením bylo
zavedení „zákonného pojištění odpovědnosti
za škodu při pracovním úrazu a nemoci
z povolání“, navazujícího na stávající
dobrovolné (leč fakticky plně využívané)
odpovědnostní pojištění družstev. Komunisticky
koncipované „náhrady“ (dávky)
byly zachovány a financování převzal státní
rozpočet, který agendu „zákonného pojištění“
obratem outsourcoval do tří/dvou
soukromých pojiš oven: České pojiš ovně
přidělil její dosavadní klienty (a jejich
právní nástupce) a tehdejším dvěma družstevním
pojiš ovnám Kooperativa (České
a Moravskoslezské) všechny nově vzniklé
podniky a instituce. Podíl Kooperativy na
tomto „trhu“ je dnes asi 80 % (Ducháčková,
2015).
Předepsané pojistné za toto pojištění
v roce 2017 bylo podle České asociace pojiš
oven 7,6 mld. Kč, náklady na pojistná
plnění byly vykázané ve výši 4,8 mld. Kč;
přebytek pro státní rozpočet činil 2,5
mld. Kč. Podle ministerstva financí nelze
toto pojištění charakterizovat jako soukromé
pojištění a jeho hlavním nedostatkem
je jeho provádění dvěma soukromými pojiš
ovnami (MF ČR, 2018). Sazebník pojistného
od roku 1993 obsahuje 7 sazeb: 2,8
‰, 4,2 ‰, 5,6 ‰, 7 ‰, 8,4 ‰, 10,5 ‰ a 50,4
‰. V pojistném systému by tento sazebník
měl být pravidelně revidován. Průměrná
sazba pojistného dnes činí asi 4,5 ‰. Poplatky
za outsourcing, resp. normativní
„správní náklady“ pojiš oven se měnily
skokově: z původních 29,5 % na 13,5 %
(2004-2011), na 9 % (do roku 2014) až na
dnešní 4 %.
Právní úprava zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu a nemoci z povolání byla
v době svého vzniku v roce 1992 považována
za dočasné řešení přijatelné do doby
přijetí zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců.
Tehdy obdobně postupovalo
i Slovensko, hlavním rozdílem byl outsourcing
zákonného pojištění do jedné
soukromé (Slovenské) pojiš ovny.
Slovenský zákon o sociálním pojištění,
platný od roku 2004, zařadil úrazové pojištění
(„jako pojištění pro případ poškození
zdraví nebo smrti v důsledku pracovního
úrazu a nemoci z povolání“) mezi 5 odvětví
sociálního pojištění poskytovaných Sociální
pojiš ovnou. Celá oblast odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
byla přitom přenesena ze zákoníku
práce do sociálního úrazového pojištění.
Z tohoto úrazového pojištění se poskytují
tyto úrazové dávky (Jendrálová, 2004):
a) úrazový příplatek (předtím náhrada za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti),
b) úrazová renta (předtím náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti),
c) jednorázové vyrovnání (nové),
d) pozůstalostní úrazová renta (předtím
náhrada nákladů na výživu pozůsta-
lých),
e) jednorázové odškodnění (předtím jednorázové
odškodnění manželovi a dí-
těti),
f) pracovní rehabilitace a rehabilitačné
(nové),
g) rekvalifikace a rekvalifikačné (nové),
h) náhrada za bolest a ztížení společenského
uplatnění (totéž jako dosud),
i) náhrada nákladů spojených s léčením
(jako předtím),
j) náhrada nákladů spojených s pohřbem
(jako předtím).
Zaměstnavatel platí pojistné 0,8 %
z mezd. Začleněním úrazového pojištění
do slovenského zákona o sociálním pojištění
se nezměnila objektivní odpovědnost
zaměstnavatele za pracovní úraz svého zaměstnance,
a to bez ohledu na míru zavinění.
V případě ošetření v nemocnici
a práceneschopnosti je automaticky uplatňován
regres vůči zaměstnavateli ze strany
zdravotní pojiš ovny ve výši 100 % léčebných
nákladů vynaložených zdravotní
pojiš ovnou a Sociální pojiš ovna vymáhá
od zaměstnavatele všechny vyplacené nemocenské
dávky. Tyto sankce je možné
připojistit v rámci pojištění všeobecné
nebo provozní odpovědnosti za škodu
podniku.
V roce 2006 byl přijat český zákon o úrazovém
pojištění zaměstnanců, který měl
nabýt účinnosti od roku 2008. Úrazové
dávky i nadále vycházely z komunistickéForum
6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 5
6 FÓRUM sociální politiky 6/2019
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
ho sociálního úrazového modelu, jen
došlo k úpravě názvu dávek (a k jejich doplnění
o rehabilitaci) v zásadě podle výše
uvedeného slovenského vzoru. Např. náhradu
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti nahradil úrazový příplatek.
Zachován zůstal odpočet dávek nemocenského
a důchodového pojištění při
výpočtu úrazových dávek. Fakticky se tak
jednalo o sociální úrazové připojištění.
Zákon kladl velký důraz na zábranu škod
a na promítání škodního průběhu do výše
pojistného placeného jednotlivými zaměstnavateli.
Agendu úrazového pojištění
zaměstnanců měla mít na starosti Česká
správa sociálního zabezpečení (a její
okresní správy); příjmy a výdaje měly být
součástí příjmů a výdajů státního rozpo-
čtu.
Účinnost zákona o úrazovém pojištění
zaměstnanců byla opakovaně odkládána,
především pod vlivem lobby (Šedivec,
2015). První odklad byl na návrh Topolánkovy
vlády, „který chtěl znovu otevřít debatu
o tom, jaký systém úrazového pojištění
vlastně zvolit“ (ČTK, 2009). „Vláda se
rozhodla odložit datum účinnosti platného
zákona o tři roky, nebo realizace nové
právní úpravy úrazového pojištění by si
vyžádala značné nároky na státní rozpočet.
Náběh nového systému by byl spojen
také s neúměrným organizačním zatížením
České správy sociálního zabezpečení
nejenom po stránce personální, kdy by
bylo potřeba přijmout několik stovek nových
zaměstnanců, ale zejména z hlediska
technického zabezpečení. Taktéž není
ještě dostatečně jasné, zda neúčinná, leč
platná úprava představuje skutečně poslední
slovo, anebo bude nahrazena nějakou
jinou“ (Beck, 2009). „… diskuze na
toto téma se vedou od počátku 90. let se
stejnými argumenty a v podstatě se shodnými
podobami základních řešení. Pokud
se dosáhlo nějakého rozhodnutí, pak vždy
záviselo spíše na politických než na věcných
argumentech. Tomu se pak přizpůsobovalo
i jejich odůvodňování, které bylo
mnohdy založeno jen na povrchních znalostech
jednotlivých systémů nebo dokonce
hraničilo s demagogií“ (Přikryl a Čechová,
2014).
V roce 2012, za Nečasovy vlády, ministerstvo
financí vypracovalo návrh na privatizaci
úrazového pojištění zaměstnanců.
„Naše představa odpovídá liberálnímu
přístupu, který tato vláda uplatňuje ve
všech oblastech. Řešení, které navrhujeme
v případě úrazového pojištění zaměstnanců,
je založeno na volné soutěži a konkurenci
pojiš oven a za druhé na povinnosti
zaměstnavatele takové pojištění pro
své zaměstnance uzavřít. To zajistí, že
všichni zaměstnanci budou mít garantovánu
úhradu újmy vzniklé jim v důsledku
pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
ale díky konkurenci to bude za tu nejlepší
cenu,“ uvedl náměstek ministra
Urban a dále pokračoval: „Jedním z rysů
připravované změny je to, že v procesně
právní rovině využijeme zkušenosti, které
jsme získali při demonopolizaci povinného
ručení. Jsme přesvědčeni, že to povede
ke stejně dobrému výsledku, to znamená
ke konkurenci nabídky, odpovídající
segmentaci podle skutečného rizika
a k nízkým cenám. Z toho budou benefitovat
zaměstnavatelé a potažmo i zaměstnanci“
(Šístková, 2012). Podle vzoru pojištění
„povinného ručení“ měla vzniknout
i Kancelář pojistitelů pracovních úrazů.
Objevily se i návrhy na zřízení veřejné úrazové
pojiš ovny a na provozování úrazového
pojištění zdravotními pojiš ovnami
(Přikryl a Čechová, 2014). Za tohoto stavu
ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo
s novelou zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců
a toho využili všichni nespokojení
interesenti, včetně odborů, aby odmítli
tuto novelu i celou koncepci platného,
leč neúčinného zákona o úrazovém
pojištění zaměstnanců, např. na konferenci
„Předpoklady funkčního úrazového pojištění
zaměstnanců v ČR“, konané
v lednu 2012 v budově Senátu Parlamentu
ČR. Prvními dvěma hlavními důvody
nesouhlasu účastníků této konference
s celkovou koncepcí zákona byly:
l „Úrazové pojištění má být z podstaty
věci i svého cíle pojištěním odpovědnostním,
nikoliv pojištěním sociálním.
l Pojištěn musí být zaměstnavatel, který
za škodu na zdraví pracovním úrazem
nebo nemocí z povolání odpovídá, nikoliv
zaměstnanec“ (Hrubá, 2012).
Teze tohoto druhu demonstrují jednostranný
pohled na sociální úrazové dávky,
který je ovšem v souladu s neoliberálním
modelem. Kritika účastníků konference se
ale nutně nenesla dále tímto směrem.
Snad všichni chtěli zachovat komunistický
koncept preference odškodňování podle
zákoníku práce před občanským zákoníkem;
přitom ve všech moderních sociálních
úrazových modelech je tomu naopak.
Za tohoto stavu není divu, že zákon o úrazovém
pojištění zaměstnanců byl nakonec
zrušen. Reformní snahy nyní „spí“.
Žádoucí změny
České zákonné pojištění zaměstnavatele
za pracovní úrazy a nemoci z povolání
lze z pohledu sociální politiky charakterizovat
jako univerzální systém sociálního
úrazového připojištění. Již tento závěr
předchozích analýz svědčí o rozporuplnosti
tohoto českého subsystému sociálního
zabezpečení. Požadovat, aby úrazové
pojištění bylo pojištěním odpovědnosti
zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci
z povolání, je sice legitimní − ale jen
pokud budeme požadovat realizaci neoliberálního
sociálního úrazového modelu.
Pak bychom ovšem měli požadovat
i úsporné úrazové dávky, např. podle
vzoru USA. Každopádně je tento přístup
v příkrém rozporu s komunistickou koncepcí
dávek, jdoucích nad rámec odškodňování
podle občanského zákoníku, které
je nerozlučně spojeno se zásadou odpovědnosti
za zavinění. Zvítězí-li odbornost
nad populismem a lobbingem, tak by oba
tyto extrémní přístupy (neoliberalismus
a komunismus, jejich mix) měly být od-
mítnuty.
Sociální úrazové (při)pojištění by v každém
případě nemělo být upraveno zákoníkem
práce. Současně je zřejmé, že bylo
chybou přenášet tuto celou úpravu do zákona
o úrazovém pojištění zaměstnanců,
který měl začít platit od roku 2008 (jen
s kosmetickými úpravami, s paletou dávek
rozšířenou na 10 položek). V tomto směru
se jistě shodneme, že do sociálního
(při)pojištění nepatří náhrada věcné škody
(např. zničení oděvu) a náhrada přiměřených
nákladů spojených s pohřbem − to finančně
„zvládnou“ zaměstnavatelé i bez
pojištění. Do sociálního úrazového
(při)pojištění také nepatří bolestné a ztížení
společenského uplatnění a obdobně
koncipované jednorázové odškodnění pozůstalých
− to nechme u odškodňování
v případě úmyslného poškození zaměstnance
zaměstnavatelem, viz německá
úprava. K diskusi nám tak zbývá 5 dávek
z výše uvedených 8 dávek.
Při daném celkovém systému českého
sociálního zabezpečení nelze uvažovat
o zrušení zákonného pojištění např. podle
nizozemského vzoru. Čistý náhradový
poměr u nemocenského je u nás u zaměstnance
s průměrným výdělkem v rozmezí
71,2 % (15.−30. den pracovní neschopnosti)
až 85,5 % (od 62. dne PN).
Prostor pro sociální úrazové připojištění
zde tedy je. Ještě více to platí pro úrazový
invalidní důchod, resp. náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Pokud by došlo k žádoucí modernizaci
konstrukce nemocenského a invalidního
důchodu, tak by se „náhrady za
ztrátu na výdělku“ mohly nahradit vyšší
sazbou nemocenského a invalidního důchodu
v zákoně o nemocenském pojištění
(u invalidních důchodů navrhuji přeřazení
z důchodového do nemocenského pojištění).
Obdobně lze transformovat náhradu
nákladů na výživu pozůstalých na souhrnný
úrazový pozůstalostní důchod, popř. na
úrazový vdovský/vdovecký důchod a úrazový
sirotčí důchod. Optimálním řešením
je všechny pojistné dávky zdaňovat − pak
by sazby úrazového nemocenského a úrazového
invalidního důchodu byly 100 %
mzdy.
Náhrada účelně vynaložených nákladů
spojených s léčením by při reformě dnešního
zákonného pojištění mohla odpadnout
− vzhledem k nízké míře spoluúčasti
pacientů na financování zdravotní péče
u nás. Také nepotřebujeme rehabilitaci
jako zvláštní dávku úrazového pojištění,
Forum 6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 6
FÓRUM sociální politiky 6/2019 7
Recenzované stati, studie, úvahy a analýzy
stejné právo na rehabilitaci by měli mít
všichni, kteří ji potřebují (nejen v případě
pracovního úrazu).
Likvidace pozůstatků komunistického
systému odškodňování pracovních úrazů
a nemocí z povolání je politicky náročná,
je však účelné ji připravit a ve vhodný okamžik
ji realizovat. Poměrně snadno realizovatelnou
operací by mohlo být úplné či
podstatné sjednocení sazeb pojistného
dnešního zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání - a jeho
začlenění do pojistného placeného zaměstnavateli.
Odborným argumentem
pro unifikaci úrazového pojistného je převažující
(ze 70 %) daňová podstata pojistného
na „důchodové pojištění“ (se sazbou
28 %). Plně daňovou podstatu má pojistné
na veřejné zdravotní pojištění se
sazbou 13,5 % z mezd. Ve srovnání s tím je
úsilí o ponechání diferenciace sazeb úrazového
pojistného dosti extravagantní,
nemluvě již o snahách zavést bonusy
a malusy. Pojistné na sociální úrazové připojištění
lze snížit (z dnešního průměru
4,5 ‰ z mezd) a „rozptýlit“ je do nemocenského,
důchodového a třeba i zdravotního
pojistného.
Základní slabinou zákona o úrazovém
pojištění zaměstnanců z roku 2006 bylo
mechanické převzetí dosavadního
(post)komunistického systému odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Za dané úrovně univerzálního (sociálního)
nemocenského a důchodového pojištění
a univerzální zdravotní péče
v Česku lze realizovat základní podobu sociálně-demokratického
sociálního úrazového
modelu s využitím konstrukce čs. zákona
o národním pojištění z roku 1948:
všechny čtyři pojistné úrazové dávky (závislé
na výdělku), tj. úrazové nemocenské,
úrazový invalidní důchod, úrazový vdovský/vdovecký
důchod a úrazový sirotčí důchod,
lze transformovat na zvýšené sazby
nemocenského a tří důchodů. Pojistné za
dnešní zákonné pojištění odpovědnosti
zaměstnavatelů patří do koncepce jednoho
inkasního místa se sociálním a zdravotním
pojistným.
Závěry
Moderní teorie a politika rozlišuje čtyři
základní sociální modely dávek při pracovních
úrazech a nemocech z povolání.
Základním prvkem moderního liberálního
systému jsou relativně nízké univerzální
peněžité dávky, i pro případ pracovního
úrazu nebo nemoci z povolání. Podstatným
prvkem britského Beveridgeova modelu
je i univerzální zdravotní péče, poskytovaná
Národní zdravotní službou. Zaměstnanci
mohou mít nárok i na zaměstnanecké
dávky při pracovní neschopnosti.
Nízká úroveň peněžitých dávek v britské
praxi vedla k zavedení povinného pojištění
zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci
z povolání. Neoliberální sociální úrazový
model se opírá o povinné pojištění
zaměstnavatele, které v amerických podmínkách
uhrazuje především kompletní
náklady na zdravotní péči, často nepokryté
povinným soukromým zdravotním pojištěním
s jeho častými vysokými spoluúčastmi
klientů. Segmentované zabezpečení
při úrazech a nemocech z povolání je
typické pro křes ansko-demokratické sociální
úrazové modely, jejichž nejvýraznějším
reprezentantem je úrazové pojištění
jako samostatné odvětví sociálního pojištění,
které poskytuje i plné nemocenské
a důchodové dávky. Tento Bismarckův
model sociálního úrazového pojištění se
u nás uplatňoval až do roku 1948, kdy se
přešlo na systém zvýšených nemocenských
a důchodových dávek při pracovních
úrazech a nemocech z povolání,
v rámci zákona o národním pojištění.
Sociálně-demokratický model je charakterizován
univerzální veřejnou zdravotní
péčí a univerzálními pojistnými dávkami,
které v případě pracovního úrazu
a nemoci z povolání mohou (ale nemusí)
plně nahrazovat ušlý výdělek. Při velmi
vysokých náhradových poměrech, jako
např. v Nizozemí, jsou speciální úrazové
dávky zbytečné. Komunistický sociální
úrazový model odmítal - z ideologických
důvodů - sociální pojištění a preferoval
manuální práci, což se odrazilo v odškodňování
pracovních úrazů a nemocí z povolání
i nad rámec náhrady škody či újmy
(za zavinění) podle občanského zákoníku.
Systém takto preferované náhrady škody
podle zákoníku práce se u nás zachoval
dodnes a po roce 1989 byl zahrnut do
„provizorního“ zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za pracovní
úrazy a nemoci z povolání, outsourcovaného
státem do dvou soukromých pojišoven,
což nemá ve světě obdobu. Přijetí
zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců
a opakované odkládání jeho účinnosti
svědčí o síle lobbistů i o kompetenci českých
politiků rozhodnout se pro ten či
onen sociální model. Za daného stavu
jsou racionální i postupné reformní kroky
navazující na jiné sociální reformy, např.
na koncept jednoho inkasního místa a
ještě lépe na racionalizační reformu
daně z příjmů, sociálního pojistného
a zdravotního pojistného. Potřebujeme
reformovat důchodové, nemocenské
i zdravotní pojištění; nepotřebujeme
zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců.
Literatura
Baldwin, M. L., McLaren, Ch. F. (2016). Workers'
Compensation: Benefits, Coverage, and Costs.
Washington: National Academy of Social Insurance.
https://www.nasi.org/sites/default/files/rese-
arch/NASI_Workers_Comp_Report_2016.pdf
Beck (2009). Sněmovna schválila novelu zákona
o úrazovém pojištění zaměstnanců. Beck-online.
https://www.beck-online.cz/snemovna-schvalila-
novelu-zakona-o-urazovem-pojisteni-zamestnan-
cu/
ČTK (2009). Stát zatím nepřevezme odškodňování
zaměstnanců za pracovní úraz. https://www.novin-
ky.cz/kariera/176682-stat-zatim-neprevezme-od-
skodnovani-zamestnancu-za-pracovni-uraz.html
Ducháčková, E. (2015). Insurance of Work-related Injuries
in the Conditions of the Czech Republic. Procedia
Economics and Finance, sv. 25, s. 200-207.
https://www.researchgate.net/publicati-
on/282417266_Insurance_of_Work-related_Injuri-
es_in_the_Conditions_of_the_Czech_Republic
Esping-Andersen, G. (1990). The Three Worlds of
Welfare Capitalism. Cambridge: Polity Press &
Princeton: Princeton University Press.
Hrubá, K. (2012). Zrušení zákona o úrazovém pojištění
zaměstnanců. https://www.bozpinfo.cz/zakon-o-
urazovem-pojisteni-zamestnancu
Jendrálová, A. (2004), Odškodňovanie pracovných
úrazov. https://hnonline.sk/expert/34275-odskod-
novanie-pracovnych-urazov
Lewis, R. (2012). Employers' Liability and Workers'
Compensation: England and Wales. Cardiff: Cardiff
University.https://orca.cf.ac.uk/ 26855/1/Lewis%
202012.pdf
MF ČR (2018). Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele
za škodu při pracovním úrazu nebo
z nemoci z povolání. https://www.mfcr.cz/cs/sou-
kromy-sektor/pojistovnictvi/zakonne-pojisteni-od-
povednosti-zamestnav
Přikryl, V. a Čechová, J. (2014). Zamyšlení: Nekonečný
příběh úrazového pojištění zaměstnanců. Pojistný
obzor, ročník 91, č. 1.
Skatteverket (2016). Taxes in Sweden 2015. An English
Summary of Tax Statistical Yearbook of Sweden.
Swedish Tax Agency, 2016. http://www.skatte-
verket.se/download/18.3810a01c150939e893f29d0f
/1455280476021/taxes-in-sweden-skv104-utga-
va16.pdf
SSA (2018). Social Security Programs throughout
the World: Europe. Social Security Administration
(USA). https://www.ssa.gov/policy/docs/prog-
desc/ssptw/2018-2019/europe/ssptw18europe.pdf
Strömbäck, E. (2001). Sweden's No-Fault Rule for
Accidents at Work - Recent Developments. Scandinavian
studies in law. Stockholm Institute for
Scandianvian Law 1957-2009. http://www.scandi-
navianlaw.se/pdf/41-19.pdf
Szymendera, S. D. (2017). Workers' Compensation:
Overview and Issues. Congressional Research
Service. https://fas.org/sgp/crs/misc/R44580.pdf
Šedivec (2015). Jednala Rada vlády České republiky
pro BOZP. https://www.ospzv-aso.cz/obsah/81/jed-
nala-rada-vlady-ceske-republiky-pro-bozp/3276
Šístková, D. (2012). Úrazové pojištění zaměstnanců
se zpřístupní všem pojiš ovnám. https://www.opo-
jisteni.cz/pojistne-produkty/urazove-pojisteni-zam
e s t n a n c u - s e - z p r i s t u p n i - v s e m -
pojistovnam/c:4418/
Westerholm, P. (2011). Country Case Study: Sweden.
In: Rey, P. and Lesage, M. (eds.). Topics in Workers'
Compensation Systems. Geneva: ILO.
http://www.iloencyclopaedia.org/part-iii-48230/to-
pics-in-workers-compensation-systems/36-26-wor-
kers-compensation-systems-topics-in/country-
case-study-sweden
Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. (jaroslav.vostatek@vsfs.cz)
vyučuje zejména
sociální politiku a veřejnou ekonomii na
katedře veřejné správy Fakulty právních
a správních studií Vysoké školy finanční
a správní (Department of Public Administration,
Faculty of Law and Administration
of the University of Finance and Administration),
Estonská 500, 101 00 Praha 10,
Česká republika.
Forum 6_2019.qxd 3.12.2019 15:17 StrÆnka 7