Analýzy dlouhodobé péče ve světě stále více dospívají k účelnosti propojení či integrace zdravotní péče a dlouhodobé péče. V Česku jsou tyto otázky vysoce aktuální: již dlouhou dobu máme systémové provizórium v obou těchto složkách sociálního zabezpečení. Potřebujeme reformu financování zdravotní i dlouhodobé péče a optimálním řešením je vyjít z ucelené veřejné politiky. Všeobecně řečeno jsou dnes ve světě „k dispozici“ čtyři sociální modely dlouhodobé péče: liberální, konzervativní (křesťansko-demokratický), sociálně-demokratický a neoliberální; jejich odlišnosti jsou zřetelné zejména ve financování dlouhodobé péče. V moderním liberálním modelu je systémovým řešením financování dlouhodobé péče individualizovanou dávkou sociální pomoci; na peripetiích britského návrhu zákona o péči a podpoře ukazujeme problémy realizace této veřejné politiky. V zemích s konzervativním (křesťansko-demokratickým) modelem financování zdravotní péče je viditelná návaznost dlouhodobé péče na zdravotní péči v institucionálním uspořádání i ve financování. Vyčlenění dlouhodobé péče do samostatného odvětví sociálního pojištění (jak je tomu v Německu) má jen velmi podmíněnou systémovou logiku. Sociálně-demokratický model poskytování dlouhodobé péče kopíruje tentýž (single-payer) model poskytování zdravotní péče; veřejné politiky zde deklarují občanské právo na kvalitní dlouhodobou péči. To zcela nevylučuje ekonomizaci či dokonce dílčí privatizaci, ke které došlo ve Švédsku. Neoliberální sociální model deklaruje maximum liberalismu a současně i výrazné státní zásahy, které mají i vytvořit obsáhlé konkurenční prostředí na trhu zdravotní a dlouhodobé péče; tyto veřejné politiky se v rozličné podobě prosadily v USA, Švýcarsku a Nizozemsku.