V originále
Vatican II wanted to achieve its human rights updating objective. With this in mind, the article addresses three issues. The first concerns political democracy and the separation of the Church and the State as two conditions for the development of human rights. On this point, GS developed a compromise by starting, on one side, by affirming the divine foundation of the state, and on the other, by leaving the choice of political structure and the election of the rulers to the free will of the citizens. The second question concerns the right to religious freedom. It is the right to freedom to change religion or to have no religion. What is missing in DH, while present in the Universal Declaration of Human Rights, drafted in 1948 by the United Nations, is the right to freedom to change religion or not to have religion. This absence is probably due to the fact that the second part of DH deals with an act of faith (actus fidei) as a search for the truth - the truth of God that underlies religion - and does not present religion from public reason. The third issue is the question of human rights in the Church. It must be made clear that the fundamental rights enjoyed by ordinary members of the Church, according to the Code of Canon Law, inspired by GS, do not deserve this name. In the context of human rights laws, they are based on the irreducible values of human dignity, freedom and justice. Nevertheless, the canons of the Canon Law Code limit these rights by asserting that their application must contribute to the common good, and adding that it is ecclesiastical authority that is competent to interpret the common good, and, therefore, to regulate these rights.
Česky
Druhý vatikánský vatikánský koncil chtěl dosáhnout svého cíle aktualizace lidských práv. S ohledem na tuto skutečnost se článek zabývá třemi problémy. První se týká politické demokracie a oddělení církve od státu jako dvou podmínek pro rozvoj lidských práv. V tomto bodě vytvořila GS kompromis tím, že na jedné straně začala tím, že potvrdila božský základ státu, a na druhé straně ponechala volbu politické struktury a volbu vládců na svobodné vůli občanů. Druhá otázka se týká práva na náboženskou svobodu. Je to právo na svobodu změnit náboženství nebo nemít žádné náboženství. Co v DH chybí, přestože je obsaženo ve Všeobecné deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 vypracovala OSN, je právo na svobodu změnit náboženství nebo nemít náboženství. Tato absence je pravděpodobně způsobena skutečností, že druhá část DH pojednává o aktu víry (actus fidei) jako o hledání pravdy - Boží pravdy, která je základem náboženství - a nepředstavuje náboženství z veřejného důvodu. Třetím problémem je otázka lidských práv v církvi. Je třeba objasnit, že základní práva, která požívají řádní členové Církve, podle Kodexu kanonického práva inspirovaného GS, si toto jméno nezaslouží. V kontextu zákonů o lidských právech vycházejí z neredukovatelných hodnot lidské důstojnosti, svobody a spravedlnosti. Kánony Kodexu kánonického práva nicméně tato práva omezují tvrzením, že jejich použití musí přispívat ke společnému blahu, a dodává, že k výkladu společného dobra je příslušný církevní orgán, který tato práva reguluje.