G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 )
Nové vymezení periferií Česka
MILAN JEŘÁBEK1
, JAROSLAV DOKOUPIL2
, DAVID FIEDOR3
, NIKOLA KREJČOVÁ4
,
PETR ŠIMÁČEK3
, RENÉ W O K O U N 5
, FRANTIŠEK ZICH6
1
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Geografický ústav, Praha, Česko (Masaryk
University, Faculty of Science, Department of Geography, Brno, Czechia); e-mail: jeřábek
@sci.muni.cz
2
Západočeská univerzita, Fakulta ekonomická, katedra geografie (University of West Bohemia,
Faculty of Economics, Department of Geography, Plzeň, Czechia); e-mail: dokoupil@kge.zcu.cz
3
Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geografie, Olomouc,
Česko (Palacký University Olomouc, Faculty of Science, Department of Geography, Olomouc,
Czechia); e-mail: david.fiedor@upol.cz, petr.simacek@upol.cz
4
Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta podnikohospodářská, katedra managementu
(University of Economics and Business, Faculty of Business Administration, Department of
Management, Praha, Czechia); e-mail: krejcovan@gmail.com
5
Vysoká škola finanční a správní Praha, Fakulta právních a správních studií, katedra regionálního
rozvoje a veřejné správy (University of Finance and Administration, Faculty of Law and
Public Administration, Department of Administrative Law and Public Administration, Prague,
Czechia); e-mail: rene.wokoun@mail.vsfs.cz
6
Vysoká škola finanční a správní, Fakulta ekonomických studií, katedra marketingové komunikace
(University of Finance and Administration, Faculty of Economics, Department of
Marketing Communication, Prague, Czechia); e-mail: fzich@volny.cz
A B S T R A C T The new delimitation of peripheries in Czechia - Peripheries may be delimited by
various methodological approaches. The aim of this article is to identify and spatially determine
inner and outer peripheries at the municipal level in Czechia. With the help of 15 indicators
(reflecting the demographic development, economic activity, and transportation accessibility),
the municipalities are divided into five categories according to the level of their peripherality.
The results are then confronted with previous research in this field to assess the dynamics of
spatial distribution of peripheries in Czechia, particularly in terms of their location and size.
K E Y W O R D S periphery - regional development - borders - Czechia
JEŘÁBEK, M . , D O K O U P I L , J . , FIEDOR, D., KREJČOVÁ, N . , ŠIMÁČEK, P., W O K O U N , R., Z I C H , F. (2021):
Nové vymezení periferií Česka. Geografie, 126, 4, 419-443.
https://doi.org/10.37040/geografie2021126040419
Do redakce došlo v březnu 2021, přijato do tisku v listopadu 2021.
© Česká geografická společnost, z. s., 2021
420 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
1. Úvod
Klíčovým rozhodnutím při studiu periferních oblastí je volba hierarchické úrovně
výzkumu. Vzhledem k tomu, že pojem periferie je tradičně chápán jako území
odlehlé od jádrových oblastí, tedy území vázané ke „hranici", je převažující volbou
hodnocení perifernosti území úroveň mezo- až makroregionální, tedy periferie při
státních hranicích, periferie při hranicích Evropské unie. Tím je přiřazen pojmu
periferie především vzdálenostní rozměr - území okrajové, odlehlé. Se vzdáleností
od centra se tak zeslabuje, až mizí, efekt přirozené podřízenosti periferií jádrovým
oblastem, zeslabuje se, až mizí, efekt přirozeného profitu periferií z hospodářského
rozvoje jádrových oblastí, snižuje se životní úroveň, resp. kvalita života
v periferiích. Periferie, vymezené v uvedené hierarchické úrovni, jsou často cílem
řízené podpory jejich rozvoje prostřednictvím nástrojů regionální politiky.
V pojetí předloženého příspěvku je zvoleným metrickým kritériem úroveň mikroaž
mezoregionální (datovou základnou je úroveň obcí), na které, pro zmíněné efekty,
není poloha, resp. vzdálenost od centra vnímána jako klíčový indikátor, ale jako
jeden z indikátorů užitých pro vymezení periferie i jako jeden z indikátorů komplexního
přístupu k vymezení periferie. Výzkumným očekáváním je proto i zjištění,
zda se při komplexním přístupu k vymezení periferií na této řádovostní úrovni bude
projevovat odlehlost jako tradičně chápaný klíčový indikátor vymezení periferií.
Ve světové literatuře je převážně věnována pozornost vnějším periferiím,
tzn. přeshraničním či příhraničním regionům, které zpravidla vykazují určité
znaky perifernosti, slabší hospodářskou úroveň, depopulační vývoj apod. Definiční
vymezení celé řady pojmů z této sféry, využitelných v našem výzkumu, je uvedeno
v práci, kritickém slovníku o hranicích, přeshraniční spolupráci a evropské
integraci (Wassenberg, Reitel 2021). Již zde ovšem musíme konstatovat, že ani
v odborných kruzích není akceptována zcela jednotná terminologie, hovoříme
o území okrajovém, periferním, marginálním atd., z určitého hlediska tedy zaostávajícím
a/či znevýhodněném. Například v pojetí Wallersteina (1979) se periferie
nachází v podřízené pozici vůči centru, je však na rozdíl od marginálního
regionu integrována do systému. Schmidtová (1998) hodnotí marginální území
jako nedostatečně integrované do (v daném místě a čase) dominujících struktur,
procesů a systémů. S tímto vnímáním koresponduje Reynaud (l98l): marginální
území jsou „oddělena od okolního světa a žijí vlastním životem". Periferní území
nejsou oproti marginálním v tak krizové situaci, neboť jsou více či méně integrovány
do sídelního systému (Andreoli 1992). Na rozdíl od geografického pojmu „periferie",
synonymum vzdálenosti od centra a pozice na okraji regionu, zdůrazňuje
Kühn (2015) sociální vztahy a jejich prostorové dopady. Otázkou ovšem zůstává,
zda zmíněná integrovanost do systému, do existujících struktur a procesů přináší
periferiím společensko-ekonomické profity, resp. jaké efekty ovlivňují a prohlubují
perifernost až výraznou perifernost zkoumaných regionů.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 421
Lang a kol. (2015) představuje mnohostranný pohled na regionální rozvoj
a odpovídající procesy adaptace a reakce se zaměřením na koncepty polarizace
a periferizace, a to včetně rozsáhlé teoretické diskuze i o empirických základech,
jakož i několika případových studií ze střední a východní Evropy i mimo ni.
Nepochybně se jedná o problematiku komplexního charakteru, zahrnující složky
ekonomickou, sociálně kulturní, politickou, environmentálni apod. Tomu odpovídají
různé přístupy, aplikované ve vědeckém prostředí i regionálně politické
praxi, jakož i ve světě a u nás.
Jmenujme například přístup geometrický s vazbou na lokalizační teorie
(Hurbánek 2005), fyzickogeografický provázaný s omezením socioekonomických
aktivit (Spišiak 2000) či sociální, obsahující rovněž přístupy politické, kulturní,
bezpečnostní a percepční (Leimgruber 1994,2004). Tyto přístupy k územní diferenciaci
lze doplnit odkazem na klasickou teorii centrálních míst (dojížďkové regiony
a hexagonální síť), model jádro - periferie prostřednictvím Prebische (1959,
obsahující mj. ekonomický kontrast mezi industrializovanými a nerozvinutými
zeměmi) či Friedmanna (1996, jádrové oblasti disponující inovačním potenciálem,
zatímco periferie je závislá na jádru). V souladu s konceptualizací periferií dokládá
Makkonen a kol. (2020), že inovace - samozřejmě vedle center (měst) - vznikají
také na periferiích. A opět si lze položit otázku, kdo je v periferních oblastech
nositelem inovativnosti, resp. jaké nástroje lze užít pro podporu inovativnosti
v periferních regionech. Reynaud (l98l) se snaží protiklady doplnit - v časovém/
vývojovém pohledu - proměnou v kontinuum (území propojené, izolované,
„ztracený kout"), jakož i možnost reverzibility. S komplexním přístupem se setkáváme
v práci Mehretu a kol. (2002), vyzdvihující procesní aspekty marginality:
doprovodné (projev ekonomiky volného trhu), systémové (nerovnost založená
na politické a ekonomické síle), souběžné (na základě sousedství), vynucené (tlak
na zisk -> „nová chudoba").
Podle vžitých představ lze vymezit jednak tzv. vnější periferie (na hranicích
států) a pak vnitřní periferie existující uvnitř států. Vnitřními periferiemi v Evropě
se například zabývá publikace ESPON (2018) - spíše aplikačního charakteru než
badatelského. Tvrdí, že společnou charakteristikou vnitřních periferií je jejich
relativně nižší obecná výkonnost, úroveň rozvoje, dostupnost služeb obecného
zájmu a kvalita života populace než v sousedních územích. Jedná se o (l) enklávy
slabého ekonomického potenciálu, (2) oblasti obtížného přístupu ke službám obecného
zájmu, (3) oblasti charakterizované ztíženou relační provázaností; přidává se
sociálně psychologický aspekt, tzv. vnímání sebe sama jako „zapomenutých" území.
Dokument Územní vzorce a vztahy v České republice (ESPON 2020) označuje
čtvrtinu Česka jako vnitřní periferii, a to na základě úrovně poskytování a přístupu
k hlavním službám veřejného zájmu. Konkrétně jsou vymezeny rozsáhlé regiony
pokrývající nejméně zalidněné oblasti státu, a to na západě mezi Karlovými
Vary a Plzní, v pahorkatinných částech středních a jižních Čech, na jihu Česka
422 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
na hranici s Rakouskem a Německem, v rámci pohoří Jeseníky (v Olomouckém
a Moravskoslezském kraji). Nicméně toto vymezení vnitřních periferií je do určité
míry i vymezením některých periferií vnějších (příhraničních). Předložený
příspěvek aspiruje na evaluaci zmíněných tvrzení o charakteristikách vnitřních
periferií, o jejich rozsahu i vymezení (ESPON 2018, 2020).
Vycházeje z naznačených přístupů akademických i aplikačních je cílem příspěvku
přispět k dosavadnímu poznání a následně usilovat o „nové vymezení"
periferních území v Česku. Přínos přitom spočívá nejen ve využití aktuálních dat,
ale rovněž/především v detailním (úroveň obcí) a komplexním (zahrnutí populačního
vývoje, ekonomické situace a dopravní dostupnosti) uchopení problematiky.
2. Přehled studia periferií v Česku
Po roce 1989 postrádala akademická sféra, ale i praktická politika, snahu vymezit
v Česku deprivované a marginalizované oblasti. Systematický výzkum evidujeme
až koncem 90. let 20. století (Brabec 2002), postupně a významně se etabloval
jako nedílná součást nové regionální geografie (Kučera 2011) - především v Praze
(se zájmem spíše o Čechy) a Brně příp. Olomouci (téměř výlučně s orientací
na Moravu).
Jako součást výzkumu transformačních procesů a regionálního vývoje porevolučního
období uvádíme práce Hamplovy, zde regionálně zaměřené např.
na pohraničí a/či Karlovarsko (Hampl 2000, 2003). Druhý směr vychází z polarizace
prostoru, identifikace problémových oblastí (periferie, venkov, pohraničí).
Komplexní uchopení relevantní problematiky představují Havlíček a kol. (2005),
Jančák (2001), Jančák a kol. (2006), Perlín a kol. (2019) a Marada a kol. (2019).
Dílčím aspektů se věnují Havlíček, Chromý (2001), když spojují periferii se specifickým
územím s poruchou funkčně-prostorových vztahů, které jsou výsledkem
nerovnoměrného působení vzájemně se podmiňujících sociálních, ekonomických,
politických, kulturních i fyzickogeografických faktorů, územím mj. podřízeným
autoritě centra.
Marada (2001) pro „tradičně chápané" periferní oblasti1
vyzdvihuje vliv dopravní
dostupnosti. Periferní oblast (v podmínkách Česka) definuje jako území
charakteristické řidším zalidněním, menší progresivitou ekonomické struktury
spojenou s menším podílem podnikatelů, nižší mírou hmotných investic, menší
vybaveností středními školami a menší intenzitou trestných činů. Později (Marada
2003) akcentuje v definici „klasické" periferie rovněž venkovské osídlení a vysokou
zaměstnanost v priméru. Jančák a kol. (2010) soudí, že diferencujícím
1
Na úrovni okresů pomoci ukazatelů charakterizujících osídlení a sektorovou strukturu zaměstnanosti
regionu s využitím komponentní analýzy.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 423
faktorem periferií není ani tak poloha v rámci státu ve smyslu západo-východního
gradientu vyspělosti, jako spíše kontinuita osídlení, míra vzdělanosti obyvatelstva,
hustota zalidnění a poloha vůči krajskému centru. Zapojení tzv. měkkých faktorů
při výzkumu na vnitřní periferii podél mezikrajské hranice mezi středními a východními
Čechami uplatnili Komárek a Chromý (2020). Deklarují výrazný vliv
regionální hranice na utváření vztahů mezi obcemi, čím nižší úrovně je správní
jednotka v rámci správní hierarchie, tím slabší je význam účinku hranice, ale
přesto zůstává účinek identifikovatelný.
Míru exponovanosti území zkoumal také Čermák (2005), který ji vztahoval
k dopravní dostupnosti2
. Fenoménu druhého bydlení využívá k vymezení periferií
Fialová (2001), když uvádí, že kromě vyššího podílu neobydlených bytů se na periferii
může vyskytovat i více rekreačních objektů typu chalupy. Z alternativních,
v tehdejších podmínkách, vymezení jmenujme pokrytí území signálem mobilního
operátora (Havlíček, Chromý 2001), kde se projevuje difúze z centrálních,
finančně atraktivních oblastí.
Brno reprezentují především četné práce Vaisharovy, věnované identifikaci
a analýze periferních a marginálních oblastí, zejm. v mikroregionálním a lokálním
měřítku (např. Vaishar, Zapletalová 1998). Na Masarykově univerzitě za „zakladatele"
výzkumu periferií považujme Řeháka (1979), byť marginalitu vnímá jako
vedlejší produkt při sledování integrovanosti území veřejnou osobní dopravou.
Totéž platí pro jeho další práce, ať už se jedná o založené na potenciálu obyvatelstva,
modelu Reillyho či gravitačním modelu (Řehák 2004).
Nověji, s důrazem na vývojové hledisko (období 1991-2003), se diferenciací
marginálních oblastí zabýval Drápela (2011). Identifikuje hlavní disparity na mezoúrovni,
potvrzuje odklon od nivelizace, jakož i relativně stabilní rozložení v čase.
Statistický (a kartografický) přístup doplňuje interpretací dlouhodobého vývoje,
a to se specifikací klíčových událostí či mezníků, např. zrod „současných" periferií
po roce 1930, oslabování venkova a koncentrace do center po roce 1960, utváření
marginálních pásů/prstenců kolem center apod.
Problematice periferních oblastí se zaměřením na slovenské regiony se
v Olomouci věnuje Halas (2008). Centralitu, resp. perifernost odkrývá prostřednictvím
analýzy prostorové neurčitosti funkčních regionů Slovenska určením relativizovaného
indexu příslušnosti obce k funkčnímu regionu3
. Ty „podávají velmi
dobrý prostorový obraz o rozložení centrálních a periferních oblastí funkčních
regionů, kdy vyšší hodnoty znamenají vyšší míru centrality, nižší hodnoty naopak
vyšší míru perifernosti. Nejedná se přitom o dichotomii centrum - periferie
jen ve smyslu prostorovém, ale částečně i o dichotomii ve smyslu ekonomickém"
2
Základní zkoumanou jednotkou byly SO ORP, které byly dle autora kompromisem mezi příliš
velkým územím okresu a příliš podrobným a náročným zkoumáním jednotlivých obcí.
3
Využívá přitom denních toků obyvatelstva do zaměstnání.
424 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
(Halas, Klapka 2020, s. 333-334). Slovní spojení „dichotomie centrum - periferie"
nevnímá v následujícím příspěvku (Halas 2014) jako polarizaci ve smyslu kontrastního
vymezení centrálních a periferních regionů, ale jako plynulý postupný
přechod mezi oběma kategoriemi. Zde navazuje na práci Matyáše a kol. (2007),
přičemž periferní regiony alokuje jako „zbytkové území" vůči sférám vlivu regionálních
center Česka.
„Jihočeši" Kubeš, Kraft (2011) rozlišují na základě polohy následující typy periferií:
pohraniční, mezikrajské a vnitrokrajské. Periferní obce jsou podle Kubeše,
Chvojkové (2020) definovány na základě jejich podstatné časové odlehlosti od vyšších
sídelních center. Uvnitř spádové oblasti těchto center lze na kontinuu rozlišit
vyšší periferní centrum osídlení, pásmo odlehlých okrajových obcí a pásmo polo-
periferních4
a příměstských obcí. „Odlehlostní" periferie řeší Kubeš, Podlešákova
(2021) rovněž na území Plzeňského kraje, přičemž se zaměřují na porovnání
lidského a demografického kapitálu periferních, semiperiferních, suburbánních
a střediskových obcí. Výsledkem je vymezení periferií na mikro- a meziregionální
úrovni.
Obdobně Kebza (2018) uvádí typologii periferií podle lokalizace, čili periferie
na státních hranicích, periferie na hranicích vyšších územně správních celků,
vnitřní periferie (mimo tyto administrativní hranice). V navazujícím příspěvku
(Kebza, Do Carmo Perotto 2020) z měnících se hodnot použitých indikátorů
sleduje posun obcí mezi kategoriemi (centrální oblast, semiperiferie, periferie)
a vytváří tak kategorie integrovaných (semi)periferií a dezitegrovaných centrálních
oblastí a semiperiferií.
Strmiska (1999) definuje periferní území jako opak centra a uvádí, že se vyznačují
třemi základními znaky, jimiž jsou: vzdálenost, odlišnost a závislost na centru.
Váně (2012) uvádí příčiny či průvodní jevy perifernosti blízkost hranic, a to ať už
státních (bariéra rozvoje), či vnitrostátních administrativních (sousední obce mohou
náležet k různým regionálním centrům). Z regionálně politické perspektivy
přistupuje k typologii perifernosti např. Koutský (2005), když rozlišuje periferii
polohovou, založenou na nevýhodném postavení v integrální prostorové organizaci,
významovou vycházející z nedostatečné participace „příjemců impulzů rozvoje"
na politických, ekonomických a společenských procesech.
Přehled uvedených studií a výzkumů se opírá především o „tvrdá" statistická
data a ukazatele umožňující identifikovat jednotlivé dimenze života společnosti
v prostorovém ohledu. Tradiční demografické a ekonomické ukazatele jsou pro
tyto potřeby dostatečně komplexní, poskytují významné informace i pro oblasti
společenské praxe a veřejné správy. Za významné však považujeme zmínit postupnou
stále silnější orientaci zkoumání prostorové diferenciace včetně poznání
4
Z jazykového hlediska, ale nepochybně i v kontextu např. prací Hamplových, se přikláníme
k pojmu semiperiferní.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 425
periferií na sociální problematiku. S tématem „vnitřních periferií" přichází Musil
(1989), když je definuje jako území5
vyžadující zvláštní ekonomickou a sociální
péči. V pozdějším příspěvku (Musil, Muller 20086
) dokládá relativně stabilní
rozložení vnitřních periferií v čase, jakož i vliv administrativního uspořádání,
byť druhotně po blízkosti centra. Bernard, Šimon (2017) s využitím konceptu
multidimenzionality vymezují vnitřní periferie prostřednictvím nezaměstnanosti
a (sociálního) vyloučení, kvalifikace a životní úrovně, věku a dostupnosti.
Docházejí k závěru, že překryv všech čtyř dimenzí perifernosti je velmi malý: jen
34 z 1424 mikroregionálních jednotek (generelů), což odpovídá 64 tis. osob (0,6 %
populace Česka).
K řešené problematice je nutné ještě přiřadit některé výzkumy týkající se
zkoumání prostorové diferenciace obcí Česka a výzkum problematiky venkova.
Inspirativní výzkum diferenciace obcí Česka uvádí Novák a Netrdová (2011), kteří
formou kvantitativního přístupu na úrovni obcí hledali prostorové vzorce sociálně-ekonomické
diferenciace obcí Česka. Jejich výsledkem je identifikace rozvojových
a problémových, resp. nerozvojových oblastí Česka. Především ve vymezení
problémových oblastí lze očekávat konfrontaci s periferními regiony vymezenými
v předloženém příspěvku. U venkova chápaného jako území s typickým způsobem
osídlení, orientací na zemědělství, specifickým způsobem života lidí a kvality
jejich pospolitostí zahrnuje Majerová a kol. (2005) a/či Maříková (2005) rovněž
otázku perifernosti. Z četných prací výzkumného centra RURAL různého rozsahu
a charakteru zmiňme alespoň typologii českého venkova (Perlín, Kučerová, Kučera
2010). Za relevantní kategorie považujeme vnitřní periferie, chudé Sudety, moravsko-slovenské
pomezí, moravské periferie, nerozvojový venkov. Svým způsobem
sem patří různá sociologicky orientovaná zkoumání, včetně výzkumů pohraničí
(Zich 2008; Chromý, Skála 2010 a další) vč. aktivit neformálně institucionalizovaného
v tzv. geogrant pohraničí (např. Jeřábek, Dokoupil, Havlíček a kol. 2004).
Načrtnutý přehled tematických okruhů a autorů zdaleka není úplný. Nadále
zůstává řada nedořešených teoretických i praktických otázek týkajících se sociální
a prostorové diferenciace území Česka.
3. Metodika výzkumu a data pro vymezení marginálních/periferních regionů
Klíčovou metodickou otázkou při vymezování periferií je výběr, resp. stanovení
na jedné straně relevantních ukazatelů, na druhé straně volba hierarchické úrovně
sledování od makro-, přes mezo-, až k mikroměřítku. Navíc lze zahrnout vývoj
5
Vymezené na bázi generelových jednotek.
6
Název článku sice avizuje důraz na vnitřní periferie, zabývá se však oběma typy, tedy i vnějšími
(příhraničními) oblastmi.
426 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
v čase, neboť právě změna podmínek může, ale také nemusí, přispět k zařazení
konkrétních území mezi periferní (příp. marginální). Pochopitelně závisí i na využití
metod „objektivních", zde chápaných jako kvantitativních (statistických)
a/či „subjektivních", založených na vnímání/postojích, které mohou být pozitivní,
negativní a indiferentní.
Většina uvedených výzkumů pracuje s periferií dichotomicky jako s územím
v protikladu k jádrovým oblastem. Teoretický posun směrem k trichotomickému
členění území se objevuje zavedením pojmu semiperiferie především na makroúrovni.
Uvedený teoretický posun dokládá potřebu nazírání na periferii jako na
přirozenou součást územní diferenciace, neboť je obecně definována jako území
přirozeně hůře zapojené/integrované do fungujících regionálních systémů.
Domníváme se, že pro analýzu míry integrovanosti periferií do fungujících regionálních
systémů je vhodná úroveň obcí, neboť právě zde se realizuje zásadní část
mikroregionálních, resp. lokálních procesů.
Metodologicky volí proto autoři nejnižší, dle mnohých předcházejících přístupů
nejobtížnější, resp. nejvíce diskutovanou úroveň obcí (LAU 2). Řešení problematiky
perifernosti na této úrovni je ojedinělé a nabízí se tak konfrontace výsledků
s interpretacemi dosavadních přístupů na úrovni LAU 1, resp. SO ORP. Důvody
volby obecní úrovně lze podložit dvěma argumenty: (a) argumentem analýzy
znaků perifernosti u nejnižších sociálně-ekonomických systémů, (b) argumentem
konfrontace zjištěných znaků perifernosti s názorem klíčových aktérů lokálního
rozvoje na úrovni obcí (předpokládaný výzkum v další fázi projektu).
V první etapě jsme se věnovali excerpci relevantních databází, a to zejména
v gesci Českého statistického úřadu a Ministerstva financí ČR. Naší snahou bylo
na jedné straně pokrýt stěžejní socioekonomické oblasti, na druhé straně zvolit
takový soubor ukazatelů, které postihnou různé aspekty perifernosti. Některé
původně uvažované ukazatele (např. malotřídní školy) jsme nakonec - pro nízkou
vypovídací schopnost nebo jejich nedostupnost - nezařadili, jiné - např. daňová
výtěžnost - se naopak součástí analýzy staly. Výsledné řešení zahrnuje tři tematické
okruhy: obyvatelstvo, trh práce a ekonomika (vč. bytové výstavby), dopravní
dostupnost a pokrytím internetem7
.
V prvé etapě bylo celkově použito 36 indikátorů vztahujících se k uvedeným
třem základním tematickým okruhům. Pro všechny obce Česka byly následně
získány údaje o stavu jednotlivých indikátorů.
Populační vývoj nabízí dostatek poměrně rozmanitých dat, více či méně aktuálních
a v dostatečném detailu. Naším záměrem bylo, jak zhodnotit současnou
situaci (rok 2019), tak vývoj po roce 2000. Zpočátku jsme pracovali s dílčími proměnnými,
celkem 13, které jsme následně redukovali na pět: natalita 2016-2019,
7
Ten jsme nakonec do hodnocení, vzhledem k pochybnostem o vypovídací schopnosti resp.
validitě získaných dat, nezahrnuli.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 427
migrace 2016-2019, index populačního vývoje, resp. početního stavu 2019/2001,
index stáří (za rok 2019, poměrem mezi 65letými a do 15 let) a index vzdělanosti,
s využitím dostupných údajů ze sčítání lidu 2001 a 2011 (konstrukce vážením kategorií:
vysokoškolské vzdělání 4x, středoškolské s maturitou 2x, ostatní určené 1*).
Obdobně jsme přistupovali k ekonomické problematice, kde z 19 proměnných
jsme zvolili pět faktorů. Podchytili jsme nejprve míru nezaměstnanosti, a to
komparací, resp. indexem hodnot za léta 2019 a 2014 za dosažitelné uchazeče
o zaměstnání (s využitím dat MPSV ČR). Z podnikatelské sféry, u níž je všeobecně
známo, že validita informací je - např. v porovnání s obyvatelstvem - značně nižší,
jsme zvolili dva vývojové ukazatele (2019/2013 v přepočtu na 1000 obyvatel), a to
podnikatelskou aktivitu měřenou celkovým počtem (činných) podnikatelských
subjektů a počet osob samostatně výdělečně činných. Zařadili jsme sem rovněž
daňovou výtěžnost obcí (index 2019/2013), primární data byla poskytnuta participujícím
pracovištěm Univerzity Palackého v Olomouci a vychází z databáze
Monitor M F ČR, jakož i intenzitu bytové výstavby (průměr 2013-2019); v obou
případech v přepočtu na 1000 obyvatel.
Třetí okruh reprezentuje dopravní dostupnost. Pochopitelně jsme sledovali
jak individuální osobní automobilovou dopravou (časové hledisko), tak veřejnou
hromadnou dopravou (frekvence spojů v den všední a víkendový). Zatímco
v prvním případě byl zdrojem informací web mapy.cz, pro druhý posloužil idos.cz.
Analyzovali jsme přitom dostupnost měst krajských (příslušných a navíc v oscilačních
územích těch „přeshraničních") a obcí s rozšířenou působností v jednotlivých
krajích. V potaz jsme brali nejrychlejší cestu (bez okružních spojů, tzv. outlinerů)
bez přestupu, zároveň ovšem počítali s pěší docházkou do 1,5 km, jak ve výchozím,
tak cílovém bodě. Ve třech případech slabých SO ORP byla dostupnost spádována
k nadřazeným centrům, tj. Praze, Plzni a Brnu. Analýza byla prováděna v podzimních
měsících roku 2020, odpovídá tedy již covidové situaci, která se dotkla
zejména nepracovního dne, konkrétně soboty.
Jak je specifikováno výše, po posouzení jejich významnosti s využitím korelační
a explorativní faktorové analýzy - jakož i delfské metody za účasti na 30 odborníků
akademické sféry i aplikační roviny - byl počet indikátorů snížen na 15.
Předně byly vyřazeny indikátory, které nevykazovaly dostatečně významnou
faktorovou zátěž a indikátory, které měřily stejnou proměnnou v rozdílných
časových intervalech. Při použití 36 indikátorů se navíc ukázalo, že indikátory
nedostatečně rozlišují hledisko populační velikosti sledovaných obcí, což ve svém
důsledku neumožňovalo exaktně definovat periferie. Proto byl soubor obcí redukován
jen na obce do 10 tisíc obyvatel (celkem 6128). Pravděpodobně tím došlo
ke snížení průměrných hodnot jednotlivých indikátorů, nicméně nedomníváme
se, že touto úpravou došlo ke snížení (územního a/či populačního) rozsahu periferií.
Faktorová analýza provedená na takto redukovaném souboru obcí a počtu
indikátorů potvrzuje jejich rozlišení na tři základní tematické okruhy. Vlastní
428 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
postup klasifikace obcí a výpočtu souhrnných indikátorů spočíval ve standardizaci
získaných dat z dostupných statistik, následně ve výpočtu průměru a směrodatné
odchylky, díky nimž byly stanoveny z-skóre. Poté byly zvoleny intervaly s hraničními
hodnotami z-skórů: -1,5; -0,5; +0,5; +1,5. Více se tak zohlednil fakt, že pokud
byla některá obec v daném indikátoru extrémně podprůměrná, přeneslo se to
částečně i do syntézy. Ta vznikla tak, že z-skóre indikátorů spadající do daného
základního okruhu (demografie, ekonomika, dostupnost), resp. celkové syntézy,
byly zprůměrovány. Průměr byl namísto součtu využit z důvodu absence hodnot
některých indikátorů u všech obcí. Výše zmíněné hraniční hodnoty z-skórů vytváří
pět intervalů. Hranice intervalů byly stanoveny pomocí půl- a jedenapůlnásobku
směrodatné odchylky od průměru. V mapových výstupech však rozlišujeme pouze
hodnoty výrazně (hodnota menší než -1,5) a mírně (hodnota v intervalu -1,5 až
0,5) podprůměrné (negativní, periferní).
4. Zásadní získané poznatky
Na základě těchto, veskrze analytických, časově značně náročných prací jsme
vytvořili celkem 41 dílčích tematických map, následně jsme připravili mapy syntetické
(za tři tematické okruhy) a mapu komplexní.
4.1. Populační vývoj
Syntetická mapa za obyvatelstvo (obr. l) poukazuje poměrně zřetelně na území
s negativní odchylkou od „průměrné situace" na lokální (komunální) úrovni
v Česku. Snadno lze identifikovat oblasti nepříznivého vývoje jak ve vnitřní, tak
vnější dimenzi - jinými slovy (především) při krajských a státních hranicích, byť
jen někde tvoří souvislé území (areály). Z hlediska míry perifernosti jsou zastoupeny
pouze mírně periferní území, výrazně periferní se v zásadě nevyskytují.
K jakémusi „souběhu" (obou dimenzí) dochází na severu krajů Olomouckého
a Moravskoslezského, v kontaktu s Polskem. Další „koncentrace podprůměrných
hodnot" identifikujeme - v řazení od severu Česka v protisměru hodinových
ručiček - v krajích Karlovarském (zejména v kontaktu s krajem Plzeňským),
v kraji Plzeňském (při hranici s Jihočeským), v kraji Jihočeském víceméně po celém
obvodu (s důrazem na jihozápad a východní hranici), v kraji Jihomoravském
(na jihozápadě ke Kraji Vysočina a Rakousku) či v kraji Pardubickém (s přesahem
do Kraje Vysočina a Olomouckém kraji).
Obr. 1 - Periferní území Česka podle populačního vývoje.
Zdroj: ČSÚ 2019a, b, c, d, data ArcČR 500 v. 3.3 (vlastní výpočty D. Fiedor, konstrukce mapy P. Šimáček).
Obr. 2 - Periferní území Česka podle ekonomické úrovně.
Zdroj: ČSÚ 2019a, b, c, d, data ArcČR 500 v. 3.3 (vlastní výpočty D. Fiedor, konstrukce mapy P. Šimáček).
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 431
4.2. Ekonomická úroveň
Vyšší podíl obcí s nej nižšími souhrnnými hodnotami (tedy s podprůměrným či
negativním hospodářským vývojem, opět jen mírně) vykazují kraje Ústecký (zejména
jihozápad), Karlovarský (podél osy ve směru severozápad - jihovýchod),
Plzeňský (na západ od krajského města), Olomoucký (podél krajských hranic
v jižní části) a Moravskoslezský (území přiléhající k vojenskému újezdu Libavá
v kraji Olomouckém, obr. 2). Další příklady nacházíme, a to ve všech krajích, už
jen mozaikovitě, uplatňují se jako jakési „ostrovy" a nevytvářejí souvislé území.
4.3. Dopravní dostupnost
Oproti předchozím hodnocením podává tento okruh (obr. 3) na první pohled zcela
odlišné vymezení. Dochází k výraznému působení indikátoru vzdálenosti (dostupnosti)
do krajského města, kde se jednotlivé obce významně odlišují. Naproti tomu
ostatní indikátory se mohou vyrovnávat a nepůsobit tak jednoznačně „periferně".
Nejenže se vyskytují i obce výrazně podprůměrné (negativně hodnocené), ale/především
periferní areály zaujímají téměř ve všech krajích - snad s výjimkou plošně
nejmenšího Karlovarského kraje - podstatnou část území. Slabší úroveň dostupnosti
je patrná zejména pro plošně rozlehlé kraje s kompaktním tvarem - Středočeský,
Vysočina, Plzeňský, z plošně menších krajů vykazují horší dopravní dostupnost
obce Pardubického kraje na česko-moravské hranici. Plně se prosazuje role krajských
měst případně doplněných o města nad 10 tis. obyvatel (Moravskoslezského
kraje s více centry, Olomouc - Prostějov - Přerov, Pardubice - Chrudim a další).
Ne vždy se při krajské hranici setkáváme se zrcadlově shodnou dopravní dostupností
obcí k ní přilehlých z obou stran (kraje Olomoucký vs. Moravskoslezský či
Jihomoravský a Vysočina), což může dokládat rozdílný přístup krajských institucí
k zajištění veřejné hromadné dopravy na svém území. Za zmínku jistě stojí „bezproblémová
dostupnost" některých vnějších příhraničních území, konkrétně vůči
Německu/Sasku v Ústeckém kraji, Německu/Bavorsku v Karlovarském, Slovensku
v Jihomoravském a Polsku v kraji Moravskoslezském.
4.4. Komplexní ukazatel
Situace vyjádřená prostřednictvím komplexního ukazatele (perifernosti, obr. 4)
shrnuje předchozí syntetická, avšak tematicky zaměřená, hodnocení. Jako území
s negativní odchylkou můžeme identifikovat spíše vnitřní (tedy mezikrajskou) dimenzi
než vnější (příhraniční ve smyslu kontaktu se státní hranicí). Plošně největší,
generalizovane souvislé území se nachází v pásu od jihovýchodu Pardubického
Obr. 3 - Periferní území Česka podle dopravní dostupnosti. Zdroj: ČSÚ 2019a, b, c, d, data ArcČR 500 v. 3.3 (vlastní výpočty - P. Hlisníkovský,
D. Kevický, L. Kůs, M. Kebza, K. Pavlačková, konstrukce mapy - P. Hlisníkovský, P. Šimáček).
Obr. 4 - Periferní území Česka podle komplexního ukazatele.
Zdroj: ČSÚ 2019a, b, c, d, data ArcČR 500 v. 3.3 (vlastní výpočty D. Fiedor, konstrukce mapy P. Šimáček).
434 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
kraje, přes severní část Olomouckého kraje (vč. kontaktního území vůči Polsku)
po severozápadní část Moravskoslezského kraje. Další výrazná koncentrace nepříznivého
vývoje „obepíná" čtyřmezí krajů Karlovarského (s návazností na vojenský
újezd Hradiště), Plzeňského, Středočeského a Ústeckého. Třetí pořadí zaujímá
„půlkruh" při česko/moravsko-rakouské hranici, zasahující do krajů Jihočeského,
Vysočina a Jihomoravského. Zcela jednoznačně lze tvrdit, že periferie sledují
správní hranice - četněji krajské než státní, zatímco „uvnitř" těchto jednotek se
jedná o víceméně jednotlivé případy.
4.5. Prvotní kvantifikace vymezených periferních území
Ambicí příspěvku je na jedné straně „sumarizovat" dosavadní přístupy k řešení
periferních území zejména v českém prostředí, na druhé straně - v návaznosti
na první rovinu - přispět vlastní metodikou k vymezení jak vnitřních, tak vnějších
periferií. K tomu jsme zvolili důsledně správní úroveň obcí (6 259) jako územní
jednotky, po obsahové stránce bylo naší snahou postihnout poměrně širokou
škálu ukazatelů, zastupujících v agregované podobě tři tematické okruhy. Vedle
kartografického/GIS vyjádření, uvedeného výše, jsme územní diferenciaci, resp.
perifernost na lokální/komunální úrovni zachytili rovněž statisticky/kvantitativně,
a to jak počtem obcí, tak populační velikostí (viz tab. 1 a tab. 2)
Tab. 1 - Zastoupení obcí (n, %) v tematických okruzích podle perifernosti
Tematický okruh / Výrazně periferní Mírně periferní Periferní souhrn
Syntetický ukazatel
počet podíl počet podíl počet podíl
Populační vývoj 40 0,7 748 12,2 788 12,9
Ekonomický vývoj 10 0,2 841 13,7 851 13,9
Dopravní dostupnost 56 0,9 2 847 46,5 2 903 47,4
Komplexní ukazatel 5 0,1 842 13,7 847 13,8
Pramen: vlastní výpočty
Tab. 2 - Zastoupení obyvatelstva (v tis., %) v tematických okruzích podle perifernosti
Tematický okruh / Výrazně periferní Mírně periferní Periferní souhrn
Syntetický ukazatel
počet podíl počet podíl počet podíl
Populační vývoj 2 650 0,1 270 084 5,2 272 734 5,3
Ekonomický vývoj 1116 0,0 610 357 11,8 611473 11,9
Dopravní dostupnost 128 889 2,5 1 586 212 30,8 1 7 1 5 1 0 1 33,3
Komplexní ukazatel 220 0,0 486 825 9,4 487 045 9,5
Pramen: vlastní výpočty
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 435
Získané poznatky, možná poněkud překvapivě, a to u obou přístupů, ukazují
na poměrně nízké zastoupení periferií, přičemž nerozlišujeme, zda se jedná
o vnitřní či vnější dimenzi. V souhrnu obou kategorií jde o 13,8 resp. 9,5 % všech
obcí s méně než 10 tis. obyvatel prostřednictvím komplexního hodnocení, přičemž
nejvyšší podíl zaznamenáváme u dopravní dostupnosti (téměř polovina všech
obcí, resp. třetina obyvatelstva). Tyto výsledky dokládají relativně nízkou územní
diferenciaci (na úrovni obcí), resp. relativně nízký podíl znevýhodněných území
periferního charakteru. To však nijak nesnižuje význam jejich podpory ve smyslu
regionální politiky „vyrovnávacího", resp. „pojišťovacího" pojetí.
5. Diskuze vymezení periferií v českém prostředí
Záměrem této části je komparovat naše vymezení (tematická i komplexní)
s předchozími pracemi jiných autorů. Slabší až nulovou možnost však máme pro
ekonomický vývoj, neboť práce založené výhradně na ekonomických ukazatelích
nejsou k dispozici. S výjimkou obyvatelstva však musíme připomenout, že ostatní
přístupy pracují s vyššími, jakož i různě velkými a různě definovanými, územními
jednotkami.
Pro populační vývoj se jako nejvhodnější jeví práce Drápely (2011), využívající
pojmy oblasti prosperující a marginální. Identifikujeme poměrně významnou shodu
jak u vnitřní (zejména při krajských hranicích), tak vnější (při státních hranicích)
dimenze. Vedle celkového obrazu jmenujme např. sever krajů Olomouckého
a Moravskoslezského, mj. v kontaktu s Polskem, jakož i obvod Kraje Vysočina.
Mapa dopravní dostupnosti potvrzuje slabší úroveň poměrně rozsáhlých periferních
území, jak bylo zjištěno v předchozích pracích (Halas 2014, Marada 2001,
Jančák a kol. 2010, Čermák 2005). Projevuje se především u obcí vzdálených/odlehlých
od krajských měst (Kubeš 2020). Shodně s prací Bernarda, Šimona (2017)
konstatujeme lepší situaci na Moravě oproti Čechám.
Ke komparaci s předchozími díly komplexního přístupu lze využít více možností,
přičemž pouze v některých - tak jako v našem případě - je odlišena intenzita
perifernosti (periferní, výrazně periferní). Toto například neplatí pro práci Musila
a Múllera (2008). Zatímco v našem hodnocení je negativní vývoj na lokální úrovni
výrazněji zastoupen na Moravě (alespoň plošným rozsahem - velikostí areálů),
u Musila s Mullerem to platí pro Čechy. Zřejmě největší rozdíl identifikujeme
v okrajových územích Středočeského kraje, které v našem hodnocení vykazují
podstatně lepší situaci, resp. menší rozlohu.
U Matyáše a kol. (2007) a zprostředkovaně Halase (2014) vynikají zejména
mezi/krajské periferie, jejich vymezení je velmi blízké, avšak poněkud rozsáhlejší
oproti práci Musila a Mullera (2008). Za přínosné lze nepochybně označit
uplatnění škály perifernosti, a to ve čtyřech stupních - od mírné po velmi vysokou
436 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
intenzitu. Oproti našemu hodnocení se výrazněji prosazuje „čtyřmezí" krajů
Karlovarského, Plzeňského, Středočeského a Ústeckého.
Ve srovnání periferních oblastí vymezených v předloženém příspěvku a problémových
oblastí (Novák, Netrdová 2011) lze vidět významné shody i rozdíly. Shodně
se jeví vymezení problémových oblastí na styku hranic čtyř krajů (viz výše) a problémové
česko-moravské hranice a hranice krajů Vysočina a Jihomoravského, kde
však Novák, Netrdová (2011) deklarují větší rozsah. Naproti tomu vyšší stupeň
problémovosti obcí Jihomoravského kraje (Novák, Netrdová 2011) na státní, popř.
mezikrajské hranici, se s výjimkou jihozápadu vůči Kraji Vysočina a severu vůči
Pardubickému kraji neprojevuje v jejich výrazné perifernosti.
Z hlediska regionálního rozvoje zaujímají periferní regiony rozsáhlá území
v Čechách i na Moravě (Ženka, Šlach, Sopkuliak 2017), oproti našemu vymezení
např. evidujeme podstatně vyšší míru perifernosti v Jihočeském kraji, ale také
kontrastní sousedství (městského regionu s metropolitními funkcemi a periferního
regionu) řady krajských měst (Karlových Varů, Hradce Králové, Českých
Budějovic, Olomouce a/či Zlína).
U Hampla, Mullera (2019) se periferie řadí mezi nemetropolitní prostory.
Až na čtyři SO ORP (po dvou na severozápadě a jihovýchodě) zahrnují souvislý
pás při západní a jižní hranici s Německem/Bavorskem a Rakouskem. V našem
vymezení tomu odpovídá pouze „půlkruh" na styku krajů Jihočeského,
Vysočiny a Jihomoravského a klín při bavorské hranici mezi komunikacemi D5
a 1/26. Uplatňuje se také většina výběžků na severu Česka (zejména Javornický
a Osoblažský).
Z práce Perlina a kol. (2019) z pěti sledovaných typů územních jednotek podle
rozvojového potenciálu využíváme ke komparaci typy sociálně znevýhodněný
a polohově znevýhodněný, resp. jejich kombinace. Ty se koncentrují spíše
v okrajových částech Česka s výjimkou česko-slovenského pohraničí. Zmíníme
zejména shluky v krajích Karlovarském a Plzeňském, na pomezí krajů Ústeckého
a Libereckého, příhraničí k Rakousku a již „tradičně" pás západo-východní orientace
zahrnující kraje Pardubický, Olomoucký a Moravskoslezský.
Závěr
Výzkum periferií - vedle zájmu o jádra (centra) osídlení - lze považovat za nedílnou
součást studia územní diferenciace. V Česku se zájem o tyto otázky oživil
v 90. letech 20. století, a to v návaznosti na zcela nové podmínky politické, ekonomické,
společenské, resp. s jejich nezpochybnitelným dopadem do regionů
a lokalit. Využít přitom můžeme částečného překryvu s výzkumem obdobně „znevýhodněných"
regionů, konkrétně oblastí venkovských a pohraničních. Určení,
resp. zařazení mezi periferní území je zásadně determinováno výběrem použitých
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 437
ukazatelů, volbou použitých územních jednotek, mj. je odvislé od přístupů relevantních
vědních disciplín (geografie, sociologie, ekonomie) uplatňujících se
při analytických a zejména pak syntetických (komplexních) přístupech k řešené
problematice.
Na základě intenzivní diskuze jsme zvolili 15 indikátorů, které nám slouží
k získání základních dat pro následný „přenos" do kartografické (GIS) podoby.
Soustředili jsme se zejména na populační vývoj, ekonomickou úroveň a dopravní
dostupnost, doplněné o bytovou výstavbu a pokrytí internetem. Důsledně jsme využili
obcí (6 259) jako územní jednotky, a to i s vědomím, že zejména u populačně
malých obcí může být příslušná hodnota devalvována (ročními) výkyvy. Na základě
41 dílčích tematických map jsme následně konstruovali mapy syntetické
(za tři okruhy) a mapu komplexně pojatou. Uvedený postup potvrzuje potřebu
nazírání na periferii jako na přirozenou součást územní diferenciace, neboť dle
míry perifernosti rozlišujeme regiony přirozeně hůře či lépe zapojené/integrované
do regionálních systémů. K tomu dobře napomohla právě volba obecní úrovně
pro analýzu míry integrovanosti periferií.
Z komplexního hodnocení je zřejmé, že periferní území můžeme identifikovat
spíše pro vnitřní (tedy mezikrajskou) dimenzi než pro vnější (příhraniční ve smyslu
kontaktu se státní hranicí). Přitom pro vnější periferie jsou pro překonání
jejich perifernosti dlouhodobě nastaveny nástroje regionální politiky z úrovně EU
v podobě programu Evropská územní spolupráce (dříve INTERREG). Výsledky našeho
výzkumu dokládají potřebu aplikace národních nástrojů regionální politiky
i pro oblasti v kontaktu s mezikrajskými hranicemi. Plošně největší periferie se
nachází v pásu od jihovýchodu Pardubického kraje, přes severní část Olomouckého
kraje po severozápadní část Moravskoslezského kraje, následuje čtyřmezí krajů
Karlovarského, Plzeňského, Středočeského a Ústeckého, třetí pořadí zaujímá
území při česko-rakouské hranici, zasahující do krajů Jihočeského, Vysočina
a Jihomoravského.
Literatura
ANDREOLI, M. (1992): Ananalysis of different kinds of marginal systems in adeveloper country:
the case of Italy. Occasional Papers in Geography and Planning, 4, 24-44.
BERNARD, J., ŠIMON, M . (2017): Vnitřní periferie v Česku: Multidimenzionalita sociálního
vyloučení ve venkovských oblastech. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 53,
1,1-26.
BRABEC, J. (2002): Perspektivy vývoje periferních oblastí Plzeňského kraje v letech 1991 a 2001.
Diplomová práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha.
ČERMÁK, L. (2005): Hodnocení vztahu dopravní dostupnosti a exponovanosti území. In:
Novotná, M. (ed.): Problémy periferních oblastí, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy,
Praha, 44-52.
438 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
Č SÚ (2019a): ČSÚ a územně analytické podklady, https://www.czso.cz/csu/czso/csu_a_uzemne_analyticke_podklady
(30.12.2018).
ČSÚ (2019b): Veřejná databáze - Tab. 607 Obyvatelstvo s dokončeným vysokoškolským vzděláním
podle věku, ekonomické aktivity, oboru vysokoškolského vzdělání a pohlaví, https://
vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf ?page=vystup-objekt-parametry&sp=A&pvokc=&katalog=30629&pvo=OBCR607A&z=T
(30.10.2019).
ČSÚ (2019c): Veřejná databáze - Pohyb obyvatel - obce vybraného území, https://vdb.czso.cz/
vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt-parametry&sp=A&skupId=42&pvokc=&katalog=33155&pvo=DEM06&z=T
(15.9.2019).
ČSÚ (2019d): Veřejná databáze - Průměrný věk a index stáří (časová řada), https://vdb.czso.cz/
vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt-parametry&sp=A&pvokc=&katalog=33156&pvo=DEMD014&z=T
(20.9.2019)
DRÁPELA, E. (201i): Marginální oblasti na území ČR a jejich vývoj v prostoru a čase. Centrum
dopravního výzkumu, Brno.
ESPON (2018): COMPASS - Comparative Analysis of Territorial Governance and Spatial Planning
Systems in Europe. ESPON EGTC, Luxembourg, https://www.espon.eu/sites/default/files/
attachments/l.%20COMPASS_Final_Report.pdf (15. 8.202l)
ESPON (2020): Územní vzorce a vztahy v České republice. ÚÚR, Brno, http://www.uur.cz/
images/6-mezinarodni-spoluprace/ESPON/publikace-espon/2021-01-espon-country-fiche.
pdf (30. 8.2021)
FIALOVÁ, D. (2OOI): Druhé bydlení a jeho vztah k periferním oblastem. Geografie, 106,1, 36-47.
FRIEDMANN, J. (1996): Two Centuries of Planning Theory: An Overview. In: Seymour, J.
Mandelbaum, L. M., Burchell, R. W. (eds): Explorations in Planning Theory. Centre for Urban
Policy Research, New Brunswick, NJ, 10-29.
HALAS, M . (2008): Priestorová polarizácia spoločnosti s detailným pohľadom na periférne
regióny Slovenska. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 44, 2, 349-369.
HALÁS, M. (2OI4): Modelovanie proiestorového usporiadania a dichotómie centrum - periféria.
Geografie, 119, 4, 384-405.
HALÁS, M., KLAPKA, P. (2020): Heterogenita a kontinuita geografického prostoru: příklad
funkčních regionů Slovenska. Geografie, 125, 3, 319-342.
HAMPL, M . (2OOO): Pohraniční regiony České republiky: současné tendence rozvojové diferenciace.
Geografie, 105, 3, 241-254.
HAMPL, M . (2003): Diferenciace a zvraty regionálního vývoje Karlovarska: unikátní případ
nebo obecný vzor? Geografie, 108, 3,173-190.
HAMPL, M., MÜLLER, J. (2019): Vývoj geografického rozmístění obyvatelstva v Česku po roce
2000: post-transformační tendence? Geografie, 124, 4, 385-409.
HAVLÍČEK, T., CHROMÝ, P. (2001): Příspěvek k teorii polarizovaného vývoje území se zaměřením
na periferní oblasti. Geografie, 106,1,1-11.
HAVLÍČEK, T., CHROMÝ, P., JANČÁK, V , MARADA, M . (2005): Vybrané teoreticko-metodologické
aspekty a trendy geografického výzkumu periferních oblastí. In: Novotná, M.
(ed.): Problémy periferních oblastí, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 6-24.
HURBÁNEK, P. (2OO5): Compactness of the form (shape) of a region versus borderland, periphery
and border-periphery 0 this region. In: International Conference on Issues of Peripheral
Areas: Quo Vadis, Periphery? Charles University, Prague.
CHROMÝ, P., SKÁLA, J. (2010): Kulturněgeografické aspekty rozvoje příhraničních periferií:
analýza vybraných složek územní identity obyvatelstva Sušická. Geografie 115, 2, 223-246.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 439
JANČÁK, V., CHROMÝ, R, MARADA, M., HAVLÍČEK, T., VONDRÁČKOVÁ, R (2010): Sociální
kapitál jako faktor rozvoje periferních oblastí: analýza vybraných složek sociálního kapitálu
v typově odlišných periferiích Česka. Geografie, 115, 2, 207-222.
JANČÁK, V , HAVLÍČEK, T. CHROMÝ, R, MARADA, M . (2006): Research on peripheral regions
in Czechia: Theoretical and methodological remarks and basic results. Acta Geographica
Universitatis Comenianae, 48, 89-99.
JANČÁK, V. (2001): Příspěvek ke geografickému výzkumu periferních oblastí na mikroregionální
úrovni. Geografie, 2001,106,1, 26-35.
JEŘÁBEK, M., DOKOUPIL, J., HAVLÍČEK, T. a kol. (2004): České pohraničí: bariéra nebo
prostor zprostředkování? Academia, Praha.
KEBZA, M., DO CARMO PEROTTO, C. (2020): Regional development trends in West Bohemia
with a special focus on peripheral areas. AUC-Geographica, 55, 2, 243-254.
KEBZA, M . (2018): The development of peripheral areas: The case of West Pomeranian
Voivodeship, Poland. Moravian Geographical Reports, 26,1, 69-81.
KOMÁREK, M., CHROMÝ, P. (2020): The institutional thickness of an inner periphery in
the crossborder region between Central Bohemia and Eastern Bohemia. Geografie, 125, 4,
423-446.
KOUTSKÝ, J. (2005): Měnící se postavení původně periferních pohraničních oblastí, případová
studie Euroregion Krušnohoří. In: Novotná, M. (ed.): Problémy periferních oblastí,
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 123-129.
KUBEŠ, J, KRAFT, S. (201l): Periferní oblasti jižních Čech a jejich sociálně populační stabilita.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, 47, 4, 805-830.
KUBEŠ, J., CHVOJKOVÁ, A. (2020): Back to peripheries based on remoteness. Human capital
in the peripheral municipalities of South Bohemia. Journal of Rural Studies, 70,116-124.
KUBEŠ, J., PODLEŠÁKOVA, N. (202l): Lidský a demografický kapitál v periferiích Plzeňského
kraje. Geografie, 126,1, 97-122.
KUČERA, Z. (2011): Rozmanité cesty regionální geografie. Geografické rozhledy, 20, 5,14-18.
KŮHN, M. (2015): Peripheralization: Theoretical Concepts Explaining Socio-Spatial Inequalities.
European Planning Studies, 23, 2, 367-378.
LANG, T., HENN, S., EHRLICH, K., SGIBNEV, W , eds. (2015): Understanding Geographies
of Polarization and Peripheralization: Perspectives from Central and Eastern Europe and
Beyond. Palgrave Macmillan UK.
LEIMGRUBER, W. (1994): Marginality and marginal regions: problems and definition. In:
Chang-Yi, C , Sue-Ching, S., Yin-Yuh, L. (eds.): Marginality and Development Issues in
Marginal Regions. Proceedings of Study Group on Development Issues in Marginal Regions,
IGU, Taipei, 1-18.
LEIMGRUBER, W. (2004): Between Global and Local. Marginality and Marginal Regions in the
Context of Globalization and Deregulation. Ashgate, Aldershot.
MAJEROVÁ, V , ČMEJREK, J., HER0VÁ, L, MAŘÍKOVÁ, P., PAVLÍKOVÁ, G. (2005): Český
venkov 2005 - Rozvoj venkovské společnosti. ČZU, Praha.
MAKKONEN, T., GRETZINGER, S., HJALTADOTTIR, R.-E., LORENTZEN, A., SHEARMUR,
R. (2020): Guest editorial: Innovation in peripheries and borderlands. Journal of Rural
Studies, 78, 531-533.
MARADA, M. (2001): Vymezení periferních oblastí Česka a studium jejich znaků pomocí statistické
analýzy. Geografie, 106,1,12-25.
MARADA, M . (2003): Dopravní infrastruktura a hierarchie středisek v českém pohraničí.
Geografie, 108, 2,130-145.
440 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
MARADA, M., CHROMÝ, R, JANČÁK, V., HAVLÍČEK, T., PILEČEK, J. (2019): Spatial differentiation
of social capital: A case study of peripheral and rural microregions in Czechia. In:
Leimgruber W., Chang C. (eds.): Rural areas between regional needs and global challenges.
Perspectives on Geographical Marginality. Springer, Cham, 31-51.
MAŘÍKOVÁ, P. (2005): Venkov v České republice - teoretické vymezení. In: Majerová, V. a kol.:
Český venkov 2005 - Rozvoj venkovské společnosti, PEF ČZU, Praha, 37-57.
MATYÁŠ, F., KLÍMA, J., MÜLLER, J., PTÁČEK, P., TOUŠEK, V. (2007): Dopady populačního
vývoje pro strategii rozvoje regionů. Závěrečná zpráva projektu MMR. Univerzita Palackého,
ÚRS, Olomouc, Praha.
MEHRETU, A. et al. (2002): Spatial shifts in production and consupmtion: marginality patterns
in the new international division of labour. In: Jussila, H., Majoral, R., Cullen, B. (eds.):
Sustainable Development and Geographical Space - Issues of population, environment,
globalization and education in marginal regions. Ashgate, Aldershot.
Ministerstvo financí ČR (2020): HSSP - MONITOR, https://www.mfcr.cz/cs/o-ministerstvu/
informacni-systemy/iissp—monitor (15.11.2019).
MUSIL, J. (1989): Nové pohledy na regeneraci našich měst a osídlení. Územní plánování a urbanismus,
15, 2, 67-72.
MUSIL, ]., MÜLLER, J. (2008): Vnitřní periferie v České republice jako mechanismus sociální
exkluze. Sociologický časopis, 44, 2, 321-348.
NOVÁK, J., NETRDOVÁ, P. (201l): Prostorové vzorce sociálně-ekonomické diferenciace obcí
v České republice. Sociologický časopis, 47, 4, 717-744.
PERLÍN, R., KOMÁREK, M . , MARADA, M., HAVLÍČEK, T., JANČÁK, V , CHROMÝ, P.,
BEDNÁŘOVÁ, H. (2019): Typologie mikroregionů Česka. Urbanismus a územní rozvoj, 22,
4, 8-13.
PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): Typologie venkovského prostoru Česka.
Geografie, 115, 2,161-187.
PREBISCH, R. (1959): Commericial policy in the underdeveloped countries. The American
Economic Review, Papers and Proceedings, 49, 251-273.
REYNAUD, A. (l98l): Société, espace and justice. Inegalités regionales et justice socio-spatiale.
Puf, Paris.
ŘEHÁK, S. (1979): Prostorová struktura obslužného systému hromadné osobní dopravy.
Kandidátská dizertační práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně,
Brno.
ŘEHÁK, S. (2004): Geografický potenciál pohraničí. In: Jeřábek, M., Dokoupil, J., Havlíček,
T. a kol. (2004): České pohraničí: bariéra nebo prostor zprostředkování? Academia, Praha,
67-74.
SCHMIDT, M . (1998): An integrated systemic approach to marginal regions: from definition
to development polices. In: Jussila, H., Leimgruber, W., Majoral, R. (eds.): Perceptions of
marginality. Theoretical issues and regional perceptions of marginality in geographical space.
Ashgate, Aldershot, 45-66.
SPIŠIAK, P. (2OOO): Polnohospodárstvo v marginálnych oblastiach Slovenska. Životné prostredie,
34,1,15-19.
STRMISKA, M. (1999): Centrum, periferie a národotvorný proces, In: Barša, P, Strmiska, M.:
Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektíva, CDK, Brno, 173-254.
VAISHAR, A., ZAPLETALOVÁ, J. (1998): Jemnice: the role of a small town in the present stage
of transformation. Moravian Geographical Report, 6, 32-42.
N O V É V Y M E Z E N Í P E R I F E R I Í Č E S K A 441
VÁNĚ, P. (2012): Lidský a sociální kapitál vnitřních periferií Česka: příklad tří mikroregionů
Středočeského kraje. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 64, 4, 357-381.
WALLERSTEIN, I. (1979): The capitalist world economy. Maison des Sciences de L'Homme, Paris.
WASSENBERG, B., REITEL, B. (2020): Critical dictionary on borders, cross-border cooperation
and European integration. Peter Lang, Brussels.
ZICH, F. (2008): Občanská reflexe přeshraničních vlivů působících na místní společenství
českého pohraničí. In: Zich, F. (ed.): Přeshraniční vlivy působící v českém pohraničí, UJEP,
Ústí nad Labem, 12-41.
ŽENKA, J., ŠLACH, O., SOPKULIAK, A. (2017): Typologie českých nemetropolitních regionů
z hlediska faktorů, mechanismů a aktérů regionálního rozvoje. Geografie, 122, 3, 281-309.
S U M M A R Y
The new delimitation of peripheries i n Czechia
Research of peripheries - In addition to the interest in the cores (centers) of settlement - can
be considered an integral part of the study of territorial differentiation. In Czechia, attention to
these issues was revived in the 1990s, in connection with completely new political and economic
community or with their unquestionable impact on regions and localities. At the same time, we
can use a partial overlap with similarly "disadvantaged" regions, specifically rural and border
areas. Determination or classification among peripheral territories is fundamentally determined
by the choice of indicators used, the choice of territorial units used. Among other things this
depends on the approaches of relevant scientific disciplines applied in analytical and especially
synthetic (complex) approaches to the problem. Therefore, in the introduction to the paper, we
present, with the intention - albeit unrealistic - of comprehensive information, development,
and current situation in this research area. Regarding the application nature of the project, we
also analyzed the approaches (indicators) of the decision-making sphere.
Our own activities, which aim to contribute to the current knowledge and subsequently
strive for a "new definition" of peripheral areas in the Czech Republic, followed up on this
overview. Based on an intensive discussion, we chose 15 indicators, which serve to obtain basic
data for subsequent "transfer" to cartographic (GIS) form. We focused mainly on population
development, economy, and transport accessibility, supplemented by housing construction and
internet coverage. We have consistently used municipalities (6,258) as territorial units, even
with the knowledge that, especially in the case of small municipalities, the relevant value may be
devalued by (annual) fluctuations. Based on these works, we created a total of 41 partial thematic
maps, which are a means of defining peripheral areas throughout the country. Subsequently, we
constructed synthetic maps (for three circuits) and a comprehensively conceived map. From the
population development it is possible to identify relatively large areas of unfavorable development
in both the internal and external dimensions - in other words (especially) at the regional
and state borders. Among them, the slightly peripheral ones predominate, while the significantly
peripheral ones appear only in a mosaic manner (as "islands"). A kind of "concurrence" (of both
dimensions) occurs in the north of the Olomouc and Moravian-Silesian regions, in contact with
Poland, where the highest proportion of municipalities is also significantly below average.
From the point of view of economic indicators, it is possible to identify several foci of external
peripherality, and protrusions at the state borders, especially Šluknov, Frýdlant and Tanvald
442 G E O G R A F I E 1 2 6 / 4 ( 2 0 2 1 ) / M . J E Ř Á B E K , J. D O K O U P I L , D. F I E D O R A K O L .
towards the Polish border, Jeseníky, Bruntál and Karviná, and in the south on the border of
Znojmo. Based on the overall output of economic issues, the internal peripheral areas are not
clearly identifiable, apart from the surroundings of Karlovy Vary and the territory on the border
of the Olomouc and Moravian-Silesian regions, as well as the Olomouc and Pardubice regions.
In comparison with the Czech and Moravian regions, transport accessibility is better in the
Moravian regions, and thus the transport accessibility of the centers generates fewer spatial
peripheries, except for the northern to northwestern area of the Olomouc region. Regional
borders concentrate hard-to-reach, remote, municipalities, and thus a higher proportion of
spatial peripheries, except for the regional borders of the Ústí nad Labem Region, the regional
borders of the Hradec Králové and Pardubice regions, and the internal borders of Moravia in
general. Differences can also be noticed at the state borders, where the worst situation is at the
borders on the former "Iron Curtain" and parts of the Czech-Polish border significantly remote
from the regional centers.
The analysis of internet coverage shows that some peripheries identified based on "classical"
criteria are confirmed in this way, such as the border area of Central Bohemia, South Bohemia
and West Bohemia, the regional border of Pardubice, Olomouc and South Moravia and the state
border with Slovakia (central and northern part), but not others. E.g., the border with Germany/
Bavaria and especially with Austria, which shows a favorable assessment, requires a deeper
analysis.
It is clear from the comprehensive assessment that we can identify peripheral areas for
the internal (i.e., interregional) dimension rather than the external (border in the sense of
contact with the state border). The largest periphery is in the belt from the southeast of the
Pardubice region, through the northern part of the Olomouc region to the north-western part
of the Moravian-Silesian region, followed by the four borders of Karlovy Vary, Pilsen, Central
Bohemia and Ústí nad Labem, the third is the Czech-Austrian border and South-Moravian.
Fig. 1 Peripheral territory of Czechia according to population development. Classification of
municipalities.
Fig. 2 Peripheral territory of Czechia according to economic indicators. Classification of
municipalities.
Fig. 3 Peripheral territory of Czechia according to transport accessibility. Classification of
municipalities.
Fig. 4 Peripheral territory of Czechia according to a complex indicator. Classification of mu­
nicipalities.
P O D Ě K O V Á N Í / ACKNOWLEDGEMENT
Příspěvek vznikl v rámci projektu Technologické agentury ČR TL03000527 Vnitřní a vnější
periferie v regionálním rozvoji Česka - od genetické determinace k územní kohezi.
This work was supported by TA ČR, project No. TL03000527.
ORCID
MILAN JEŘÁBEK
https://orcid.org/0000-0003-4393-2425
JAROSLAV DOKOUPIL
https://orcid.org/0000-0003-1103-6976
DAVID FIEDOR
https://orcid.org/0000-0003-1437-2756
NIKOLA KREJČOVÁ
https://orcid.org/0000-0003-3429-3692
PETR ŠIMÁČEK
https://orcid.org/0000-0001-9348-1357
RENÉ WOKOUN
https://orcid.org/0000-0003-1737-4554
FRANTIŠEK ZICH
https://orcid.org/0000-0002-1681-1911